Při ultramaratonu v roce 2011 utrpěla Turia Pittová popáleniny na 65 % těla a lékaři jí tvrdili, že už nikdy nebude běhat

„Netuším, co teď budu dělat,“ smála se Turia Pittová do telefonu poté, co v australském Sydney dokončila svého prvního ironmana – Ironman Australia – v čase 13:24:42. „Když zvládnete ironmana, znamená to, že zvládnete cokoliv.“

Přesně to se Pittová rozhodla dokázat – doktorům i sobě. V květnu 2011 závodila Turia na stokilometrovém ultra, když se australským vnitrozemím, kudy vedla trasa, prohnal nekontrolovaný požár. Pittové způsobil popáleniny na 65 % těla.

„Jeden z lékařů mi řekl, že už nikdy nebudu moct běhat,“ vypráví Turia. „Pomyslela jsem si: Já ti ukážu. Jednou ze mě bude ironmanka. Je to synonymum zdatnosti, svatý grál.“

Turia strávila v nemocnici celkem 864 dní, z toho první dva měsíce v kómatu. Popáleniny, po nichž jí zůstaly téměř po celém těle jizvy a vedly k amputaci velké části rukou, si vyžádaly více než dvě stě operací. Zkraje se uzdravovala pomalu, ale práce důlní inženýrky jí podle jejích slov pomohla udržet se nad hladinou. „Vždycky jsem uvažovala naprosto logicky a racionálně,“ vysvětluje. Jeden den udělala deset kroků, den poté přidala dalších pět a pak už se nezastavila.

Vloni byl její zdravotní stav už natolik dobrý, že se rozhodla zaplatit si trenéra, bývalého ironmana Bruce Thomase, aby jí pomohl v začátcích tréninku na dlouhý triatlon, jenž se skládá z 3,9 km plavání, 180 km na kole a maratonu na závěr. V březnu 2015 běžela první půlmaraton od nehody a dokončila jej v čase 1:40 – o pět minut rychleji, než měla osobní rekord z doby před zraněním. „Běhám teď líp než kdykoli předtím,“ dodává. „Jsem rychlejší. Mám trenéra. Běhám dlouhé trasy, tempa a intervaly. Předtím jsem prostě chodila na tři hodiny klusat. Zpětná vazba od někoho z venku je neskutečně podceňovaná záležitost.“

Turia se musela při půlmaratonu každých pět kilometrů polívat vodou, aby udržela pod kontrolou tělesnou teplotu – což je jedna z několika věcí, na které musí při běhání kvůli svým popáleninám myslet. Kdyby bylo při ironmanovi příliš horko, „musela bych místo běhu chodit,“ vysvětluje.

Prvního května bylo ale počasí příjemné a Pittová si věřila, že zvládne dokončit, pokud se jí podaří úspěšně se poprat s plaveckou a cyklistickou částí závodu. Obzvlášť plavání pro ni představuje velkou výzvu. „Ruce vám při něm mají sloužit jako pádla,“ připomíná. Kolo má speciálně upravené, mechanické problémy by jí však mohly definitivně vyřadit. „Když píchnu, není v mých silách vyměnit duši.“

„Jakmile sesednu z kola, můžu si vydechnout,“ prohlašuje. „Maratonskou část miluju, protože jsem běžec.“ Dokončila jej v čase těsně nad pět hodin. Svou účastí v Ironmanu se jí podařilo získat 60 tisíc dolarů pro Interplast, společnost, která zajišťuje rekonstruktivní plastické operace pro lidi v rozvojových zemích. Během posledních let dokázala pro charitu vybrat přes milion dolarů.

Australská média bedlivě sledovala Turiino zranění i vše, co po něm následovalo. V roce 2013 vystoupila v australském pořadu 60 minutes a sundala si v něm z obličeje masku, kterou nosila, aby skryla jizvy ve tváři. V roce 2014 ji Nový jižní Wales jmenoval Ženou roku.

Po osudné stovce, při které Turia utrpěla spolu s dalšími běžci zranění, odhalilo vládní vyšetřování na straně organizátora Racing the Planet zásadní bezpečnostní nedostatky. Ti se po dlouhé právní bitvě s Pittovou v roce 2014 mimosoudně vyrovnali.

Turia začala vystupovat jako motivační řečnice, dál se věnuje charitativní práci a během května se vypraví na téměř stokilometrovou Kokoda Trail na Papuy Nové Guiney, při jejímž absolvováním by ráda vybrala další peníze na dobrou věc. A potom? „Před nehodou jsem surfovala, myslím, že by to mohl být můj další cíl, znovu si věřit na surfu. Chci být lepší, než jsem bývala.“

Facebooková stránka Turie Pittové

Zdroj: Runner's World