Tak se nám to sešlo. Jen pár hodin po sobě. Velkolepá monstrakce v centru Prahy se světovým dohlasem. A rodinné setkání se zrodem dalšího závodu ve vsi na kraji lesa kus na východ za městem. V Hradešíně, který právě slavil 1111 let existence, se běžela poprvé Ocelová osma.

„Važte si toho, že jste u něčeho, co začíná,“ přivítal 11 účastníků (všechny ty jedničky fakt pasují!) ředitel Jirka Pinďák. Chlápek z bikového klubu Oceloví letci, který tu pořádá už osm let příjemný maratonek. A letos přidal i běh. „Nejdřív pro bikery. Ale pak se mě už zmožení ptali, jestli se na druhý den opravdu poběží, že to asi nedají. Běželo by se, i kdyby přišel jediný člověk, odpovídal jsem jim.“

Plocha s hřišti za obecním úřadem, kde se den předtím sešlo na pět stovek bikerů i jejich fanoušků, připomínala unavenou krajinu po bitvě. Resp. nezúčastněným doložila, že se čtyřjedničkové výročí slavilo víc než poctivě.

Přihlásit se dalo v klidu ještě pár minut před startem. Necelou hodinku před ním jste si jako první příchozí mohli vybrat jedničku, anebo 68 jako budoucí vítěz, bývalý hokejista. „Jeden, co se zapsal na internetu, nakonec ani nepřišel,“ usmíval se šéf, který ještě na poslední chvíli měnil mapu kvůli čerstvě se zjevivšímu roji sršáňů.

Trať vedla kilák po silnici, pak lesem s mírným převýšeníčkem, většinou po pevných cestách, místy „trailíky.“ Ale opatrně na mě teď zrovna s tímto termínem, právě jsem přijel z Alpine Epic Trailu v Davosu… Vodič na kole, značení mlíkem i šipkami na zemi, stejně jako dozor křižovatky perfektní.

Hned od počátku šli na špici Jirka Kala, v tomto roce čtyřnásobný Ironman, s Tomášem Kovalovským. Těsně před polovinou se Kala v pětiprsťácích lehce odpoutal. „Špatně se mi dýchalo,“ krčil rameny druhý muž pořadí.

Kala běžel v sobotu Grand Prix lehce přes 38 minut, Kovalovský jel kratší 25 km verzi Oceláka na horáku. Mezi ženami se statečně držela Petra Heřman, pátá absolutně. „Už jsem to vedro taky v závěru cítila,“ přiznala. Však také večer před tím stihla pětku jako doprovod s Eliškou Havlíčkovou na vozíku a pak jako vodička i desítku.

Za cílovou čarou mezi sudy od piva čekala voda, tatranky i doma napečený perník. Pak vyhlášení na pódiu, tombola. Osvěžit a umýt jste se mohli před nedělním obědem hadicí se studenou vodou u sousedních tenisových kurtů.

Jasně a dobře, že fungují oba typy běžeckých závodů. Ať si každý zvolí podle své nátury, bez ohledu na výkonnost. Já jsem moc rád, že jsem si užil oba přesně takhle, první jako divák, který se může kdykoliv vyhnout všem tlačenicím, a druhou v pohybu s koncentrací na vlastní výkon v pohodě okolo. Za rok budu zase „ocelový“.