Stanislav Najvert, výrazná osobnost českého horského ultra. Běžec, který závodí za tým Salomon/Suunto, legenda, jenž dokázala třikrát vyhrát B7.

„Standa pro mě znamená strašně moc. Je to člověk, který mě toho v životě naučil hodně nejen po sportovní stránce, ale taky po té lidské. Řekl bych, že nás pojí velké přátelství a myslím, že si spolu hodně rozumíme i v názorech na život,“ popsal svého sparinga z B7 Marek Causidis.

Mnozí ale nevíte, že Standa měl v životě období, kdy vážil neuvěřitelných 108 kg.

Prozraď nám na úvod něco o sobě, kdy jsi začal běhat nebo vůbec sportovat?

Coby dorostenec jsem byl házenkář, to byl takový můj první sport, kterému jsem se věnoval. Za pár let jsem odjel do Ameriky, kde jsem pracoval tři roky, z toho jeden rok v New Yorku. Měl jsem blízko k jídlu, které jsem mohl konzumovat bez omezení. V té době jsem se projedl až k 108 kilům. Za 3 měsíce jsem dokázal přibrat 16 kilo. Nic jsem tam nedělal, sem tam jsem si zahrál 20 minut tenis, to bylo všechno. Tolik jsem vážil ještě v roce 2004. Později, když jsem se vrátil domů, tak jsem začal chodit do fitka. Posilovat. Asi dva roky. Ale váha dolů moc nešla.

No a jak jsi tedy dostal dolů ta kila?

Na kole. Přestal jsem cvičit, měl jsem takové malé kolo, rám 17 palců a na něm jsem začal jezdit. Jen tady kousek v Porubě na koupaliště… a pak mi kámoš říká, pojď pojedem na Lysou. To kolo bylo malinké, dneska bych na to nesedl, ale normálně, i když jsem neměl žádnou vytrvalost, tak jsem tam vyjel, až na vrchol. Nahoře jsem pak hodinu jedl, klobásky, párečky, špagety, tatranku, zelňačku. Když jsem přijel domů, tak jsem byl úplně rozbitý. Tělo nebylo na to zvyklé a ještě týden jsem furt jedl. (smích)

Tak jsem pomalu začal opouštět to fitko a začal více jezdit na kole. Jednou mi kámoši řekli, pojď zkusit triatlon, tak jsem do toho šel. Na prvním triatlonu jsem byl v plavání mezi posledními, vedle mě samí senioři, pak jsem ale sedl na kolo, začal jsem hodně lidí předjíždět a to stejné, když jsem běžel. Samozřejmě výsledek nic moc a všem jsem řekl, že mě už tam nikdo nikdy neuvidí.

Posuneme se o pár let dál. Třikrát jsi vyhrál B7. Co tě vlastně k horským maratonům a vůbec ke běhání jako takovému přivedlo?

No, po té házenkářské kariéře, to jsem ti vlastně ještě neřekl, jsem běhal ve Vítkovicích čtvrtku u Oldy Juráka, to mi bylo 22. To mi dalo hodně. Naučit se atletickou abecedu a takový ten dril, zvedat nohy, zakopávat a tak. Teď, když poběžím ty Starobělské Lurdy, tak jsem to oprášil, už mám jeden trénink. Trošku úseky, lehce. (smích)

Ale trasu na Lurdách neznáš.

Ne ne, vůbec, asi tam přijedu až v den závodu a nějak to proběhnu. Možná se zastavím některou neděli, až tam budete mít trénink s běžeckou školou.

A co Spartathlon, ze Sparty do Atén, to tě nikdy nelákalo?

Ale jo, určitě, ale musel by to být nějaký trail, ne po silnici.

Vzpomeneš si ještě na svůj první běžecký závod a jak si na něm dopadl?

Můj první běžecký závod myslím, že byl Velikonoční čtvrtmaraton v Jilešovicích, co se běhá kolem štěrkovny a doběhl jsem asi na 15. místě.

Máš nějakou srdeční záležitost, nějaký závod, kam se pravidelně vracíš? Asi B7 že?

No, nebývalo tomu tak popravdě…, ale musím v této chvíli přiznat, že jo, je to moje srdcovka. Letos samozřejmě vrchol sezóny, kde jsme s Markem Causidisem obhajovali loňský titul. Příští rok taky, ale uvidíme s kým. Máru to viditelně táhne do zahraničí, což je supr, držím mu palce, ať to tam samozřejmě vymete.

S Márou si sedneme, leden, únor a samozřejmě po dohodě s jeho trenérem Zdeňkem Křížem si řekneme co dál. Každopádně si myslím, že příští rok ještě zrychlí a dotáhne to hodně daleko. Věřím, že kdyby trénoval po většinu roku vysoko v horách, tak by byl v evropské špičce. Když běžíš závod v Alpách z 1800m do výšky 3700m, tak to je pro nás, co trénujeme v Beskydech, problém.

Chybí ti nějaký maratonský skalp, který bys rád přidal do sbírky?

Bude mi letos sice už 45, ale myslím, že ultra se dá běhat poměrně dlouho. Vem si, že vítěz UTMB, asi před 10 lety, měl 55. Nicméně, že bych ale toužil po nějakém konkrétním závodě, to ne.

Máš nějaké DNF?

Před dvěma třemi lety z Hostýnské osmy, kdy bylo 38°C a někdo přeznačil trať. Běžel jsem kolem bedny, ale najednou se dostavila krize, motor pryč, ale ta hlava prostě jde do cíle, nicméně jsem najednou někde vyběhl, kde už jsem byl, lidi co byli za mnou, běželi proti mně. Měl jsem nějakých patnáct dvacet minut ztracených, tak jsem si řekl ne, protože jsem měl další závod za týden za dva. Už jsem byl stejně popravený, jen tak jsem cupital, pak jsem běžel s ostatníma, abych se neztratil (smích). Později jsem doběhl k občerstvovačce a zeptal se, kudy je nejbližší cesta do cíle. Řekli, nejlepší to máš po trase závodu (smích), no a na poslední občerstvovačce jsem si dal pivo, normálně jsem vypil asi 5 piv a do cíle jsem došel zkratkou. Tak to bylo moje první DNF. Sám jsem pořadatelům řekl, že už nezávodím.

Který závod byl pro tebe v životě nejtěžší?

Asi loňská B7. Protože jsem si nějak podráždil žaludek a poslední tři kopce jsem vůbec nemohl jíst.

Stando, ideální věk na horský maraton.

(smích) To je jednoduché, z vlastní zkušenosti vím, že je to někde mezi 25 až k 55. (smích) Ale chce to začít od mládí jako Mára Causidis nebo Kilian Jornet. Ale každý člověk to má jinak.

Co bys doporučil začátečníkům, kteří chtějí začít běhat ultra na horách? Jak začít, vydržet a nepřivodit si zranění.

Těm co začínají s během bych určitě doporučil, aby začali s kratšími vzdálenostmi a neměli tendence přetěžovat své tělo. Pokud se někdo chce vážně věnovat ultra běhům naplno, měl by si objemy přidávat hodně opatrně, aby si nepřivodil nějaký zdravotní problém, jak se to v mém okolí často stává. A hlavně běhat pro radost, to pak jde tak nějak samo.