Kdo nezakufroval, vyhrál. Taková byla vždy Mánesova stezka v Lutíně. Krásná a přesto zrádná. Ale na druhou stranu, kdo v tomto závodě nikdy nezabloudil, jakoby tam ani neběžel. V hlubokých lesích kolem Kosíře je to naprosto samozřejmé a patří to k folklóru závodu. Ani letos tomu nebylo jinak.
Ondřej Horák rozhodl tradičně v kopcích
Po startu se brzy vytvořila čtyřčlenná skupinka běžců, kterou táhl až k prvním stoupání do lesa Daniel Roško z Brna /1:27:44/.Zdatně mu sekundoval Petr Kučera z Grymova, který měl ovšem v nohách nedělní maratón v Praze. A postupně se za nimi dotáhli Ondřej Horák /Fortex Moravský Beroun – 1:27:21/ A Jan Lachnit /liga 100 Olomouc – 1:27:29/. Ondra Horák nastoupil v druhém kopce v lese a náskok si udržel až do cíle před Honzou Lachnitem, který letěl z Kosíře dolů jako vítr. Třetí pak doběhl Daniel Roško a čtvrté místo zbylo na Petra Kučeru.
Taťána Straková běžela úplně sama
Až do rozdvojky, kde se muži běžící 22 km oddělili, se občas s někým svezla, ale pak až do cíle už běžela Taťána Straková /Fklidu sport team – 1:11:53/ zcela osamoceně. Její výkon byl pro všechny nezasvěcené obrovským překvapením. Ne tak pro mě, vím už, co dovede, ale i tak běžela neskutečně.
Za ní se stále na druhém místě držela Martina Novotná /AK Kroměříž – 1:13:18/ a třetí pak proběhla cílem ředitelka závodu Jitka Fojtková /Liga 100 Olomouc – 1:18:04/.
Nádherná trať v krásné přírodě, to je Mánesova stezka
Jsou u nás závody, které se pořádají dlouho. Hodně dlouho. Jedním z nich je též Běh Mánesovou stezkou v Lutíně. Letos se běžel již 43. ročník. Je neuvěřitelné, že i na těchto akcích poznáte, jak ten čas kolem nás pádí. Jistě, jsou i starší závody, ale málokterý se běží v tak nádherné přírodě, jako Mánesova stezka.
Vyrazíte z Lutína a trasa závodu, který má podle garminu kolem 22 km, vás provede přes Malý i Velký Kosíř, kde si naplno užijete rozkvetlé jarní přírody. Na ženy čeká jen přeběh Velkého Kosíře v délce také podle garminu kolem 16 km, i ten je náročný, ale též velmi krásný.
K tradicím tohoto závodu patří hlavně to, že zde nemusí vyhrát nejlepší, neboť se velmi často podaří řadě běžců na trati zabloudit. To všechno svede závodní stres. Stačí přeběhnout některou odbočku a vynoříte na úplně jiné straně hanáckého Mont Blancu, jak se Kosíři také říká, a je po závodě. Přesto však stojí za to si někdy udělat čas a vyrazit na tento specifický běh. Letos nebyla tradice opět porušena. Našlo se pár takových, co si udělali po Kosíři turistickou procházku a dokonce Alena Lozertová odběhla mužskou trať. Prý aby taky něco naběhala. I tak se to dá omluvit.
Ideální počasí
Přesně tohle čekalo na běžce, kteří se sešli u fotbalového stadionu v Lutíně. Sice to ráno moc vábně nevypadalo. Byla mlha a docela chladno, ale pak se oteplilo a dokonce vykouklo i sluníčko.
„Nastoupil jsem v lese ve druhém kopci,“ popsal mi svou taktiku v závodě Ondra Horák. „Jenže pak jsem už z kopce dolů jen modlil, aby mě Honza nedoběhl. Nemám seběhy v lásce a pak ještě závěr do Lutína po silnici mi taky moc nesedí. Ale na konec to vyšlo, tak jsem spokojený.“
„Já musím vždycky začít volněji,“ řekl mi v cíli Honza Lachnit. „Až v polovině trati jsem se rozběhl a dolů to už pustil. Dokonce jsem se přiblížil i k Ondrovi, ale už jsem ho nedoběhl.“
„Nebyl čas běžet pomalu a ztrácet čas,“ konstatoval Daniel Roško, když jsem s ním debatoval o tom, proč tak napálil začátek. „Já tak běhám vždycky a sedí mi to.“
„Já moc nezávodím,“ přiznala se mi Taťána Straková. „Ale takové tratě mám ráda. Loni jsem zde trochu bloudila a letos jsem si trasu pohlídala a nakonec to vyšlo.“
„Konečně se mi po těch nemocích začíná běhat dobře,“ zářila spokojeně Martina Novotná. „Vůbec jsem se netrápila, jen již jsem nedokázala v závěru zrychlit, ale jsem moc ráda, že už mi to zase běží.“
„Když běžím sama, tak to prostě není ono,“ usmívala se Jitka Fojtková. Nikdo kolem mě nebyl, tak jsem se ani moc nepřinutila jít rychleji. Ale to hlavní je, že vyšlo počasí. To se pak jinak běhá. A že někdo bloudil? Nevím, co víc už pro to značení udělat. Tady se to asi stane stejně, patří to k závodu,“ dodala ještě coby ředitelka celé akce na závěr.
Někomu to letělo, někdo se trápil, další bloudili, jiní klusali, prostě parádní závodní dopoledne v Lutíně, které okořenilo pořádně hřející slunce při závěrečném vyhlašování.
Nemělo to dnes na Mánesově stezce chybu. Také nikdo moc nespěchal domů. V partě s kamarády je vždycky dobře.