Na Čeladné na Opálené v Moravskoslezských Beskydech od rána pršelo, nejinak tomu bylo na startu i v průběhu celého závodu a tak mělo 94 závodníků co dělat, aby se vyrovnali s těžkými podmínkami, zejména pak v závěrečné pasáži při seběhu lyžařské sjezdovky.
Mnozí stavěli do role favoritů Jiřího Homoláče (AK Kroměříž) a Martina Kučeru (VSK Univerzita Brno). Tím kdo měl ale nejvíce sil byl Polák Andrzej Dlugosz (57:22), který obhájil loňské prvenství. Letos mimochodem také vyhrál Horský běh na Lysou horu.
Pro druhé místo si doslova doklouzal Jirka Homoláč. Velké šance na bednu měl před cílovou „rovinkou“ i Martin Kučera, ale boj s druhým polským borcem Danielem Wosikem vzdal.
„Tempo s Dlugoszem se mi dařilo držet asi do pátého kilometru, ale 1,5 km před vrcholem Skalky mi utekl. Běžel jsem v normálních silničkách, takže běh dolů po sjezdovce vypadal tak, jak vypadal,“ usmíval se v cíli teprve dvaadvacetiletý Jirka Homoláč, na kterém nebyla znát únava z těžkého závodu, nedejbože nějaké zklamání z toho, že byl dnes „až“ druhý. Jirka je prostě v pohodě, a i proto mu to letos tak dobře běhá.
Zato Martin Kučera byl trošku rozzlobený: „Jednou jsem zabloudil, musel jsem se vracet, pak mě ten Polák doběhl. V seběhu jsem se potom dostal před něj. Na sjezdovce to ale hodně klouzalo, dvakrát jsem spadnul a v závěru už pak nemáte příliš chuť bojovat.“ Martin taky běžel v silničních závodkách, které navíc už měly něco za sebou. Oba polští borci zvolili krosovou obuv.
Jako pátý v celkovém pořadí doběhl Luboš Kováček ze Žiliny, na šestém místě pak Radim Kasalík (Prajzský BK Kravaře).
V padesátnících nedal nikomu šanci Petr Škrabánek z Bílovce, mezi šedesátníky byl nejlepší Stanislav Sviták (MK Seitl Ostrava).
Pastorová v traťovém rekordu
Skvěle dnes odběhla závod Petra Pastorová (Mk Seitl Ostrava). Prakticky neměla soupeřku a tak si doběhla zaslouženě pro vítězství, navíc v novém traťovém rekordu – 1:08.39.
„Od trenérky jsem dostala za úkol běžet závod tréninkově. Já to ale neumím, když mám číslo na hrudi, tak letím,“ smála se v cíli vítězka. „Příští týden ve čtvrtek mě čeká těžký trénink, tak doufám, že ho zvládnu,“ dodala.
Druhá celkově mezi ženami skončila Isabela Zátorská (Puma Running team – 1:14:03), třetí pak Adéla Esentierová (BET Ostrava – 1:14:22).
A jak to viděl Zdeněk Smutný?
Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide… Zase jsem vlezl, kam jsem neměl
V říjnu jsou nádherné závody, zejména ty v přírodě. Mám tento měsíc ze všech nejraději.
Bodejť by ne, když jsem se počátkem října před x lety narodil, ale to není to hlavní, prostě podzim mám ze všech ročních období opravdu nejraději a říjen tomu vévodí.
Nebudu se rozepisovat o krásách přírody, každý z nás šílených běžců to zná sám a má k tomu svůj vztah, ale vždy se snažím v tuto dobu podívat na závody někam, kde jsem ještě nebyl. Přiznám se, že mi docela v poslední době učarovaly Beskydy. A když jsem narazil v termínovce na Ondřejnickou patnáctku v Čeladné, nebylo co řešit.
Že mě Pepa Nejezchleba, jehož jsem se pro jistotu, abych nezbloudil, ptal na cestu, varoval, že je to brutál, mávl jsem nad tím rukou. „Lysou horu jsi taky vyběhl, tak co tam může být horšího,“ pomyslel jsem si a v duchu si říkal, že přece nejsem žádný rovinový plaz. No to jsem si ale naběhl.
V sobotu bylo úžasně, neskutečná nádhera v Pístovicích na riviéře, ale já ne. Nepoběžím. Musím do Beskyd. Už ráno jsem věděl, že nedělám dobře. Déšť, chladno a po příjezdu do Ski areálu Opálená mi spadlo obočí i brada až kamsi pod kolena. Dokonce se tam ani rovně nedalo stát, pořád jsem padal z kopce. A jít se někde rozklusat, tragický omyl. Uštval bych se už jen při tom.
„Když jsi sem přijel, budeš bojovat,“ nadal jsem si a začal testovat, které z mých slikových maratónek na tom budou nejlépe. Bylo to jedno. Klouzaly všechny stejně a už po startu jsem jenom utvrdil v tom, že nepůjde o nic jiného, než přežít.
Hnali nás kamsi po sjezdovce navrch, kde i šlepr má problém vytáhnout lyžaře v zimě, a my tam měli šplhat. Po pár krocích, kdy jsem rozšlápl několik ovčích hoven, jsem se přestal raději dívat na zem a soustředil se na to, abych se v té nevábné černé bobkovité hmotě nevyválel. Ostatně nebylo k tomu daleko, protože jsem při každém pátém kroku podjel jako po banánové slupce a v mžiku mi bylo jedno, do čeho mé prsty sahají, když jsem z nich vytvořil náhradní hřeby a bořil je až do poloviny do toho bahna přede mnou.
Přiznám se vám předem, že jsem se ani nepokoušel o nějaké závratné tempo. Původně jsem si chtěl vychutnat nádhernou beskydskou přírodu, tak jsem i k závodu přistoupil. Bylo to naopak. Ona si vychutnala mě. Neviděl jsem nic a Beskydy se mi chechtaly do očí, do kterých mi kapala voda ze sílícího deště. Pak jsme spadli kamsi do nějaké dědiny, přičemž jsem si utrhl nohy až u kyčlí a jenom sledoval, ve kterém domě vytvořím nová vrata. No, nakonec jsem to vybral a zase jsme lezli někam, čemu se nedá říct ani kopec.
To snad byla K2. Lysá hora, ten beskydský Olymp, je proti Ondřejníku jen chudý příštipkář. Bylo to jedním slovem peklo. Divím se, že nás nevítal Danteho nápis nad pekelnou branou: „Mnou přichází se v říši zatracenců…,“ neboť přesně tak jsem si připadal. Šel jsem, ano já, hrdý běžec, co odmítá chodit závody do vrchu, jsem sprostě sklopil hlavu a plížil se kámen od kamene, kořen od kořene a strom od stromu pomaličku nahoru. Je vidět, že Alighieri neznal Ondřejník, jinak by peklo umístil sem a ne kamsi do podzemí.
Když jsem se vyštrachal někam nahoru, kde mě mimochodem cestou předběhla i jakási stoletá babička s nůší klestí na zádech, chudák ani v neděli si nedá pokoj, asi cítí tvrdou zimu, chtěl jsem vyzout boty, sednout si tam na pařez a zůstat tam jako varovná socha, pro všechny další šílence. Jenže déšť už byl tak silný, a když mně nafackovaly dvě kapky velké jako holubí vejce, rychle jsem se probral a pustil se zase dolů.
Už mi bylo jedno, kam šlapu. Voda, nevoda. Bahno, nebahno, jenom ať už je tomu utrpení konec. Podle mapy závodu jsme už měli běžet jen dolů. Tedy to, co jsem provozoval, už nebyl ani zrychlený přesun s kulometem na zádech, ale spíš nějaký indiánský běh a ještě k tomu na válečné stezce. Přískok sem, přískok tam a konec v nedohlednu.
Vypnul jsem mozek a snažil se podpořit jen pud sebezáchovy. Tak hluboko jsem spadl. Žádný závod, jen boj o holý život. O přežití. Nevím, co se všechno dál odehrálo, protože jsem se pohyboval již jako v mrákotách a jenom hledal místo kde složím hlavu k posledním odpočinku. Přišlo to sakra brzy. Při seběhu po schodech na sjezdovku, mi podjela jedna noha na blátě, druhá zachytla o kořen a já se připleskl na strom. Hned mě to probralo.
Poděkoval jsem Bohu, že mi ho tam přistavil a s hrůzou zjistil, že nemůžu vybrat zatáčky, kterými nás chtěli opatrní pořadatelé zpomalit a dovést v pořádku do cíle. Pit stop nikde. Přezout se nedalo, tak jsem plaval jako formule jedna v průtrži mračen na těch svých slikách od tyčky k tyčce, co vyznačovaly trasu. Stejně to bylo prd platné.
Moje nadváha a zemská přitažlivost mně hnala dolů neskutečně se zrychlujícím tempem. Stydím, se ale nestačil jsem ten fofr ani vypočítat. Tak to bylo rychlé a zabrzdit se nedalo. Kopal jsem se až za uši a řval do cílového oblouku: „Chyťte mě někdo.“ A všichni se začali rozestupovat. S děsem v očích jsem viděl, jak se obrovskou rychlostí, tak jsem nikdy v životě ještě neběžel, to přísahám, blížím k boudě za cílem.
Brzda žádná, na ruční jsem si nevzpomněl a tak jsem hleděl, kde to probourám a doufal, že neprolétnu skrz a nezničím dole na parkovišti ještě pár aut. Hlavně pak to svoje. Bylo zrovna na ráně. Pak mě najednou pár centimetrů před nárazem zachytili čísi silné ruce nějakého místního horala, za což jsem mu neskonale vděčný, protože si ke všemu tomu dnešním utrpení rozbít ještě auto, tak to bych fakt nepřežil. Zastavil mě a otočil na správnou stranu. Díly bohu.
A v tom okamžiku spadl liják. Obrovská clona vody a Noemova archa nikde. Musela se blížit potopa, jinak si to neumím představit. Začala se mnou třepat zima, zuby mi cvakaly jako kleště průvodčího, jen do nich strčit lístek a přiznám se bez mučení, že poprvé v životě jsem po závodě nešel vyklusat. Oblékl jsem si na sebe všechno, co jsem našel v autě, jen náhradní pneumatiku ne, ale vestu ano. Pro jistotu. Stejně už přestávalo být vidět.
Podíval jsem se ještě nahoru, zvedl pěst, pohrozil a v duchu si řekl: „Beskydy, Beskydy, vy jste mi dali, víckrát mě už neuvidíte.“ A švihl jsem sebou na zem, jak mi podjely nohy v tom beskydském bahně. To byl určitě trest zdejších horských bohů za to rouhání.
Raději jsem sklapl hubu, zalezl do auta a zamířil do našich krásných rovin Hané a malebných kopečků Drahanské vrchoviny.
