Při běhání mám sklon držet se cest, které už znám. Mám svoje vyšlapané okruhy, nad kterými nemusím přemýšlet. Rovné asfaltky a cestičky v parku.
Myslela jsem si, že moje dnešní cesta na běhání bude vypadat jako na titulní fotce.
A taky tak ze začátku vypadala. Nekomplikovaný způsob, jak si splnit svou dnešní porci běhání.
Potom ale – nevím vlastně proč (možná v tom sehrálo svou roli, že jsem ještě úplně nevystřízlivěla ze včerejšího nácviku na sváteční večírek) – odbočila na neznámou polní cestu. Zavedla mě do lesa a do mlází, a tam skončila.
Díky tomu jsem mohla:
- brodit se čerstvě zasněženou uschlou trávou
- popíchat se o malé smrčky
- probořit se do louže pokryté tenkou vrstvičkou sněhu
- klopýtat přes oranici
- lapat do pusy vířící sněhové vločky
- chvíli opravdu nevědět, kde jsem (ale jenom chvíli)
- a nakonec se vrátit do ztichlé a vylidněné vesnice z úplně opačného konce než obvykle a přelézt plot cizí zahrady, abych si mohla vyfotit tuhle jabloň:
Odbočit z neznámé cesty, na chvíli jen tak trochu zabloudit a skončit úplně někde jinde, než jsem měla v plánu, mi udělalo nečekanou radost. Nesrovnatelně větší, než když bych si jenom odškrtla běhací půlhodinku.
Pokud bych si na rok 2014 měla dát jedno předsevzetí, bylo by to právě tohle: chtěla bych odbočit a zabloudit častěji.
