Sport nebyl nikdy mým velkým koníčkem. Ani jeden z rodičů nesportuje, takže mě k němu neměl příliš kdo přivést. V mládí jsem nad svou postavou nijak nepřemýšlela, natož abych tak chodila běhat, nebo zvedala činky. Vyloženě štíhlá jsem nebyla, ale tlustá taky ne a na nezájem kluků jsem si nemohla stěžovat. Takže proč bych se otravovala s nějakým pohybem. Všechno se v mé hlavě začalo měnit někdy v 25 letech, když jsem najednou mimo jiné i díky sedavému zaměstnání začala pomalu, ale jistě přibírat. Do nějakého většího pohybu jsem ale sama sebe nepřesvědčila. Zásadním momentem byl rozhovor s bývalým přítelem, na kterém jsem po cca 2 letém vztahu cítila určitou odtažitost. Po mém naléhání se mi přiznal, že už ho nepřitahuji.

V tu chvíli jsem z toho byla samozřejmě zdrcená, ale teď mu děkuji za upřímnost a za to, že mi pomohl změnit můj život. Už spolu sice nejsme, ale zůstali jsme přáteli a občas se vídáme. Pár dnů jsem se užírala a pak jsem si řekla, že už se vlastně nelíbím ani sama sobě a že s tím musím něco udělat. Začala jsem chodit pravidelně do malého fitka u nás v Ústí. Co Vám budu říkat- začátky byly těžké a připadala jsem si tam opravdu hloupě. Ale časem jsme si začali rozumět s mým osobním trenérem, seznámila jsem se s dalšími lidmi a zjistila, že to nejsou žádní blbci bez mozku, jak jsem si původně myslela, ale přesně naopak. Většina z nich byla milá, ambiciózní a poměrně úspěšná. Ani nevím, jak se tak stalo, ale najednou jsem se do fitka těšila. Ani tak ne kvůli tomu, že jsem mohla běhat na páse, nebo zvedat činky, ale proto, že jsem vyrážela za svými přáteli. A ten sport mi najednou vůbec nevadil- spíše naopak.

Jak začalo mé běhání

Ve fitku jsem se seznámila se svým nynějším mužem, který je velký sportovec a který mě dovedl k běhání, kterému jsem naprosto propadla. Nemusím běhání na páse, ale jak můžu obout běžecké boty a vyrazit někam do přírody, tak jsem naprosto spokojený člověk.