Ještě by to letos někam chtělo, napadlo mě po návratu z Makedonie. V termínovkách se toho našlo docela dost. Třeba Vietnam či Japonsko, trochu z ruky, nebo Tunisko, limit na pět hodin (už i na to musím myslet!), zbyla tedy Evropa. Zaujala mě Florencie, jenže v propozicích bylo, že v Itálii ještě pořád vyžadují lékařské potvrzení, to v Evropě chtějí už (snad) jenom v Bulharsku! Akorát jsem se nasral a hledal dál. Španělsko, nejdříve Lanzarote, ale tam bych se asi unudil, Valencie už byla vyprodaná, vynořila se Málaga druhou prosincovou neděli. A z Prahy tam létají přímé lety, bylo rozhodnuto.
Opět turista
Tentokrát se v Praze na letišti žádné drama s kufrem nekonalo. Přílet do Málagy byl v osm večer a to už jsem neměl chuť zkoušet autobus nebo vlak a potom někde potmě bloudit. Vyřešil to pochopitelně taxík, který mě dovezl až před můj hostal. Hostal, ne hostel! To je penzion, i když v tomto případě to byl trochu přerostlý penzion o třech patrech a několika desítkách pokojů. Bohužel zabukování bylo na poslední chvíli a už nebylo nic v centru, co by mi neurvalo kapsu, takže jsem bydlel dost mimo.
Večer po příletu už žádné aktivity, jenom nakoupit vedle v obchodě nějakou snídani, v hostalu se nevařilo. Do centra jsem se vypravil až druhý den, v pátek. Pěšky, nebyl to dobrý nápad, bylo to skoro na hodinu. Jezdí tady samozřejmě autobusy a hlavně metro, moje spása, na zastávku to bylo pět minut.
První den bylo třeba trochu se zorientovat a určitě zvládnout hlavní pamětihodnosti – katedrálu, hrad Gibralfaro, pevnost Alcazaba, římský amfiteátr. A taky se podívat, odkud poběžíme. Překvapilo mě, že maratón je vlastně součástí týdenních slavností – Gran Feria a Sabor Málaga. Mimo kulturních akcí se jedná o hybrid vánočních a farmářských trhů, ale dost gigantických rozměrů, snad půl kilometru stánků po obou stranách třídy Paseo del Parque, kde je start a cíl závodů.
Ve tři se otevíralo expo. Pro nás, suchozemce, na parádním místě – námořním terminálu. Nápad odprezentovat se co nejdříve jsem neměl jenom já, po molu, kde je terminál, nás pochodovalo neúrekom. Přesně ve tři neotevřeli a před vchodem se utvořila fronta. Dav nedočkavců vpustili dovnitř asi po čtvrthodině. Pak už to fungovalo perfektně, výdej byl organizován po blocích po pěti stech číslech, šlo to rychle. V expu byl ještě obvyklý chumel stánků se sportovním zbožím, případně s prezentací dalších maratónů.
V sobotu jsem ve městě strávil jenom dopoledne. Hlavní cíl bylo muzeum Pabla Picassa. Bohužel se nezadařilo, před muzeem byla fronta jako kráva a to byli jenom lidi, kteří si koupili lístky online na internetu, na místě se ani neprodávaly. O kulturu jsem ale nepřišel, pár kroků dál je městské muzeum, v jednom patře archeologická expozice, v dalším expozice (asi) místního umění a v přízemí dočasné výstavy, do konce prosince Picasso – tak aspoň tady.
Na závěr ještě městská tržnice, což bývá zážitek. Spousty čerstvého ovoce a zeleniny, vína, oliv a olivového oleje, ale hlavně mořských potvor a kýt sušené šunky. A dá se tam slušně najíst.
„Bámóóós! Vengááá!“, nás provázelo během (skoro) celého maratónu. A taky „auáá, auáá“, ale to jenom na občerstvovačkách, když nám nabízeli vodu.
Před závodem moc kvalitní odpočinek nebyl, několikrát jsem se vzbudil a pak nemohl „zabrat“. Ráno se ukázalo proč. V noci se sama od sebe spustila klimatizace a vyhřívala pokoj na přednastavených 24 stupňů, hrůza!
Start byl o půl deváté, první metro jelo v sedm, tak akorát. V „mojí“ stanici nastoupili přesně čtyři človíčkové, všechno běžci. Ve vlaku jich už ale dost sedělo a další přistupovali po cestě, na konečné nás vypochodoval solidní zástup. Na start a k zázemí to bylo to bylo pár set metrů, u šaten jsem byl před osmou, vlastně pořád ještě za tmy. Při řazení do koridorů (já do posledního) se začalo rozednívat. A zrovna když slunce ozářilo hradby Alcazaby nad námi (to je jak z knížky, co!), zazněl – možná – někde daleko vpředu startovní výstřel. Na Paseo del Parque byly pro nás k dispozici čtyři jízdní pruhy, přesto mi to trvalo na startovní čáru skoro sedm minut.
Trať byla vedena zajímavě. První okruh, samozřejmě společný s půlmaratónci, zpočátku centrem, pak směr východ. Nejdříve asi dvoukilometrová smyčka po molu a pak podle pláží na další otočku a zpátky do centra. Druhý okruh vedl na západ, nejdříve na dohled moře, potom zástavbou vlastně až do cíle, jako zpestření byl někde na třicátém kilometru průběh atletickým stadionem, jedno kolo na tartanu a zase ven.
Co se týká počasí, myslel jsem, že bude příjemnější. První kolo docela šlo, vybíhalo se při deseti stupních a slunko bylo ještě nízko, takže podstatná část byla ve stínu. Druhý půlmaratón byl o poznání těžší, stínu už moc nebylo a teplota vystoupala na 23 stupňů (na některých křižovatkách byly ukazatele). Pro místní je to sice na kabát nebo péřovou bundu, pro mě na druhou půlku maratónu docela hodně. Občerstvovaček bylo ale dost a hlavně – nebyl jsem v tom sám.
Se závěrem závodu si stavitelé trati docela vyhráli: ulice ve starém městě, pohledy na moře, katedrála, cíl na Paseo del Parque, na jedné straně park, na druhé Alcazaba, šatna u arény pro býčí zápasy. Za cílem následovaly obvyklé náležitosti – medaile (s motivem majáku), občerstvení, trička, masáže. Já jsem mohl akci hodnotit jako dobře zvládnutý maratón, nemyslím dosažený čas, ten už je pro srandu, ale že byla okamžitě chuť na pivo (jedno pohotovostní v batůžku, další – čepovaná – ve stáncích okolo) a taky pořádný apetit, to se spravilo zase v jiných stáncích. Takže – pohoda!
Betlémy, pláže a víno
Ještě mi zbývají dva a půl dne, hurá! V pondělí jsem procoural zase kus starého města, prohlédl si další kostely, zkouknul asi stovku obchůdků se suvenýry a po obědě (paella s mořskou havětí a dost bídné pivo) jsem „musel“ (v úterý mají zavírací den) do Centrum Pompidou. Jedná se o pobočku muzea v Paříži a specializuje se na moderní umění. Byl jsem trochu zklamaný, ani ne z exponátů, spíše z rozsahu expozic, představoval jsem si to podstatně větší. Po vyjití ven byla okolo mlha, která se přivalila od moře. Trvalo to asi dvě hodiny, jediné, kdy tady během šesti dnů nesvítilo slunce. Při cestě zpátky do penzionu byl další cíl zdejší hlavní nádraží. Není to jen železniční stanice, ale zároveň nákupní centrum s restauracemi a kiny. Zajímavé je, že při vcházení do prostoru nástupišť se provádí bezpečnostní kontrola asi jako na letišti.
V úterý byl původně plán zajet do Granady, nakonec jsem si to rozmyslel, strávit dvakrát dvě hodiny v autobuse se mi nechtělo. A v Málaze toho bylo ještě tolik k vidění. Dopoledne další uličky, náměstí a pamětihodnosti, plno betlémů, od miniaturních akorát do dlaně až po veliké na nejrůznějších místech. Na náměstí Placa de la Merced pak rodný dům Pabla Picassa. Oběd zase v jiné hospůdce, tentokrát rybí polévka (guláš se šesti ani smažák neměli) a vino tinto. Jako jinde i tady jsem chtěl na hřbitov (podívat se!). V průvodci i na mapě existoval jediný Cementerio Inglés, Anglický hřbitov. Našel jsem ho, ale dávat 5 Euro za vstup se mi nechtělo. Výlet pokračoval na pláž, kde jsem se v klidu rozvalil a koukal na moře. Pár lidí se na písku opalovalo, jak to tady musí vypadal v létě, jsem si raději ani nepřestavoval.
Při zpáteční cestě k metru byla povinná zastávka Antiqua Casa de Guardia. Když jsem tenhle podnik viděl v pátek kolem oběda poprvé, nevěřil jsem vlastním očím, dovnitř se dostat ani nešlo, jak bylo narváno a venku postávalo možná sto lidí, každý s deckou vína a užívali si siestu. Teď, okolo čtvrté to bylo v cajku. Bodega vypadá vevnitř jako širší chodba, u jedné zdi asi deset velkých sudů s vínem, barový pult u kterého kmitají číšníci a před ním postávají zákazníci, žádné stoly nebo židle. Víno se točí přímo ze sudů (já si stylově dal sladké malaga), k jídlu je možné zobat nějaké sýry, jamón nebo olivy. Atmosféra jedinečná a skoro stejně to tady vypadá prý už skoro dvě století.
Středa už byla spíše otravná. Letadlo mi letělo až před devátou večer a check-out v hostalu byl do dvanácti. S kufrem se toho nachodit moc nedá, poseděl jsem v parku, najedl se ještě naposledy v přístavu a vydal se na letiště, tentokrát metrem a vlakem. Na letišti byla ještě spousta času, tak jsem v bufetu ucucával víno a luštil sudoku. Praha mě přivítala před půlnocí, zimou a mlhou.
Myslím, že výlet se vydařil. Spokojeně jsem absolvoval maratón v další destinaci, aspoň trochu poznal Costa del Sol, konečně se zorientoval v pojmu tapas a zažil předvánoční čas v teple pod palmami. V listopadu a prosinci je ve Španělsku běžeckých akcí docela dost, mám se na co těšit.
