… což je sice hezký, ale pokud se jedná o věčný začátečnictví, tak na to jsem alergickej. Projekt 3100 = uběhnout trasu Velký Kunratický (přes Hrádek), jsem si už jednou v r. 2012 zkusil. A pro mne a moje tehdejší cíle dokonce úspěšně. Čert se vždycky schovává za lidskou leností. Absolutní tréningový výpadek v roce 2013 mě vrátil do srpna 2012. NEVER MORE.

Prosinec 2011. Je mi 33. Nijak zvláštně to neprožívám. Proč taky. Ale zároveň si dám na svoje narozeniny obrovskej dárek. Zahodím cigarety. Po 14 letech se vzdám svojí denní čtyřicítky. Tak fajn, ale do léta mi váha vyskočí z 86 na 95 kilo! Vždycky jsem měl mírnou nadváhu, ale nikdy mi nepřekážela. Ale věřte, že 9 kilo za půl roku už pocejtíte. Já určitě. K rozhodnutí s tím něco udělat mne nemusel nikdo přemlouvat. V létě jsem vzal kolo a začal na něm jezdit do práce. Lehce jsem změnil jídelníček. Trochu jsem zhubnul. Začal běhat. Naprosto živelně a proti všem poučkám. Prostě jsem běhal tak jak mi tělo dovolilo. A šlo to! Hubnul jsem dál, kondička se lepšila a dokonce jsem ukecal kamaráda, že dáme 79. Velkou Kunratickou. Dal jsem si za cíl, že ji „uběhnu“ za 30 minut a neskončím poslední.

Celý podzim byl prostě super. Vy co jste běhači, víte o čem mluvím. Příval energie. Uvědomění si vlastního těla a toho co dokáže. Příliv sebedůvěry. Nezničitelná dobrá nálada. Pozitivní vliv na vaši práci. Hyperaktivita, která začíná děsit vaše okolí. No prostě, když se pro něco rozhodnu, tak to splním. Za 4 měsíce po změně životního stylu jsem se postavil na start VK. I když stále s nadváhou, ale o 6 kilo lehčí. Klouby to vydržely, šlachy taky. Běžci by mě neoznačili za někoho způsobilýho k běhu a mě taky ani nenapadlo se označovat za běžce – spíš chodce. Ale stál jsem tam a věděl jsem, že to půjde.

START. První rovinka super. Brod a první kopec. To ještě šlo i když jsem si nahoře musel vypnout zvukový alarmy na sporttestru, jinak bych zešílel z permanentního poplachu tepovky. Potok a na Hrádek! Tady to už lezu zavěšenej do lana. Ještě že mám cyklorukavice. První „uhnivole“ od soupeře. Nahoře žjištuju, že moje srdce umí o 10 víc než je vypočtená tepovka. No, alespoň nemusím do sportovní laboratoře, laktát si už odvodím sám. Na Hrádku padám a nemůžu se zvednout. Přibíhá ke mě někdo s oranžovou vestou a netváří se zrovna moc nadšeně. Něco zachrčím místo odpovědi a pomalu se zvednu. Udělám první kroky. Jde to! Pomalu se rozbíhám a prudkej seběh sjedu zavěšenej do lana. Dole proběhnu dalším brodem a následuje znovu „uhnivole“ a strkačka. Celkem kvituju, že jsem se dostal na asfalt. Chvíli přemýšlím, jestli to mám vzdát, ale pohled na GPS mi říká, že mám za sebou teprve 1,2 km a 13 minut. Taky mi je jasný, že to stejně budu muset dojít pěšky zpátky a to nejhorší mám už za sebou. Takže jediná logická věc co můžu udělat je to doběhnout. Třetí kopec už byl lepší. Dokonce jsem šel a nemusel lézt zavěšenej do lana. Nahoře začíná táhlá rovinka lesem. Prvních asi 100 metrů jdu a nakonec se znovu rozbíhám. A jde to. Je fakt zajímavý, kolik má člověk rezervní energie. Dokud si pro ní nepotřebuje šáhnout, tak to ani nezjistí. A dá se pro ni šahat dlouho a hodněkrát. Dokud to hlava dovolí. A i když už to považuje za nemožný, pořád tam je připravená a dá se. Zbytek trasy už jsem si doběhnul vkuse. Bylo to takový zenově-meditační tempo kolem 8–7 min/km. Do cíle jsem doběhnul za 30:43 a žena mi řekla, že obdivuje jak vydám odpočatě a když jsem vbíhal do cíle, tak to působilo jako bych připlul na vlně! No výborně. To že mě předbíhali i veteráni mi nevadí. Poslední jsem neskončil ani ve svý věkový kategorii, takže splněno. Těch 30 minut jsem nedal, ale mě nezáleží na ¾ minutě. Takže splněno. Fakt jsem to dokázal. Euforie! Z totálního fyzickýho odpadlíka jsem za 4 měsíce udělal pokrok a ještě jsem si splnil, co jsem chtěl. Prostě jde všechno, co si člověk usmyslí. Tady se můžete podívat na" záznam z GPS.":http://connect.garmin.com/…ty/242340630

Dál už to není tak veselý. Doběhnul jsem bez zranění a nějakých zdravotních komplikací. Tím mě hodně lidí strašilo. Nestalo se. Ale něco se mi stalo v hlavě. Pýcha. Něco jsem dokázal. Super. Dokážu to znovu kdykoliv budu chtít. A přestal jsem trénovat i žít podle novýho stylu. Možná to bylo i vyhoření. Jet 4 měsíce na plnej zátah a to i v soukromí a v práci se musí někde projevit. Ale z větší části to byla pýcha, která mě utvrdila v tom, jak jsem dobrej a že můžu kdykoliv začít znovu a že si teď zasloužím odpočinek. NEOMLUVITELNÉ! SPROSTÉ vůči tělu, mozku i psychice, které mě dostali společně do cíle. Nejen závodu. Patnáctého ledna 2014 se na sebe podívám do zrcadla a vlezu si na váhu. Ta ukáže 97 kilo. To je mi nějaký povědomý. Opakování je matka moudrosti… Uvidíme.