Obouvám běžecké boty…hladina adrenalínu stoupá…start se blíží.
Jarní sezóna se užasně rozbíhá. Počasí bylo doposud pro přípravu na letošní závody více jak příznivé. Sluníčko svými paprsky prohřívalo odpolední vzduch a spolu s jarně chladivým vánkem vytvářelo idealní podmínky pro národ běžecký. Kdo zaváhal a zůstaval doma, jistě litoval. Pravda, to loňské běhání po sněhových stezkách a v závějích ma jistě svoje kouzlo, ale jaro je jaro.
Mizuna na nohách ukrajují další dávku kilometrů a já potkavám první běžce. Mávneme na sebe, pozdravíme se. Jsou tu známé tváře, které potkavám už léta, i běžci které vidím možná poprvé. Rocková muzika ze sluchátek pomáhá rozproudit krev a myšlenky v hlavě probírají, jaká ta letošní sezóna mohla být, a jaká asi nakonec bude.
Na konci roku, po celkem ne moc dobrých výkonech, jsem si přecevzal že letos musím přidat. Vždyť maraton pod čtyři je dlouhodobě nenaplněný sen a vim že bych na to měl mít. Taky jsem chtěl uběhnout více než čtyři loňské půlmaratony a zůčastnit se mnohem více regionálních desítek. Pak taky něco v Polsku, možná Slovensku.
Ano, měl jsem to v plánu, a abych se motivoval a neměl moc šancí ústupu, bez zavahání jem se ke konci roku a v lednu zaregistroval hned do několika závodu v čele s pražským maratonem a půlkou. Těšil jsem se i na olomouckou půlku a stejně dlouhou trasu v Moravském krasu. Zaplatil jsem si i Masarykrun, lákavou desítku na známém motoristickém okruhu v Brně. Samosebou natěšený jsem byl i na závody od srdíčka, Dolnolhotskou desítku a můj jediný každoroční vrchařský Běh na Lysou horu. Však jsem Lysák, tak to musím, ne?
Za soudruhů byly plány na to, aby se překračovali. Ta doba naštěstí už skončila a mnozí z Vás ji ani nepamatují, ale i tak, plány by se měli minimálně plnit. Jenže i do těch nejupřimnějších přecevzetí může sáhnout ruka osudu. A to jen ztěží ovlivníš. Potkat to samozřejmě může každého, a tak letos jsem byl z osudí vylosován já. Holt nemoci nechodí po horách, ale po lidech.
A tak teď, když běhám stezkami Bělského lesa, měním své plány, přehodnocuju priority, přemyšlím jak dál. Jak dlouho může trvat můj návrat k běhání. Budou to týdny? Nebo měsíce? Jedno vím jistě, nechci to vzdávat. Musím najít sílu pro co nejdřívější návrat. Nebude to nejspíš snadný úkol, ale koho by bavili snadné výzvy.
Co naplat pražských závodů se letos nezůčastním jistě. A taky letos padá z lopatky Dolní lhota, což mně mrzí obzvlášť, protože jsem nemohl zůčastnit ani loni. Tak teď nevím, jestli bude dobrý nápad začít po rekonvalescenci hned Během na Lysou, ale budu se snažit. Snad to půjde, vždyť nakonec v mém případě tak úplně běh není. Je to spíše rychlostní tůůůristika, ale takových je nás tam vždcky více. Určitě bych ale chtěl být aspoň trochu připravený na Olomoucký půlmaraton. Osobák si jistě nebude, ale nechtěl bych ho jít moc přes dvě hoďky. Ale to mi bude muset aspoň někdo držet palce. Každopádně hlavní prioritou pro letošní rok je vůbec návrat. Návrat mezi Vás k něčemu, co, hned po svých nejbližších, miluju nejvíc. Návrat ke svobodě pohybu. Návrat k běhání.
Chtěl jsem jěště před ,,dnem D“ odběhnout nějaký rozlůčkový závod, když nám to počasí tak přálo, tak jsem v sobotu byl na Mořkovském zajíci. Neznalým by to mohlo připadat jako gurmanský zážitek, ale ve skutečnosti je to desítka trošku do kopce. A navíc se i počasí, zřejmě mi naschvál, přizpůsobilo datu. Tak jsem si to užil. Poslední jsem sice nebyl, ale tentokrát to bylo těsně. Nemůžu si teď dovolit nějaké nachlazení, tak jsem hned po doběhu mazal domů do tepla.
Těď už mně čeká jenom pár kratkých výběhů tak okolo šesti-osmi kilometrů a pak den D, hodina H No a potom…sejdu se s Vámi v mých nových časech, někde na cestách nebo stezkách, někde kde se běžci potkávají. Možná na sebe jen mávnem, možná prohodíme pár slov, ale já budu vědět, že jsem se vrátil, že jsem zpátky.
Pokusím se popsat na tomto blogu celou svoji cestu zpátky.
Tak ať nám to BEZVA BĚHÁ !!!
