Každý film, s názvem Běžecký závod, má čtyři hlavní role… a je pouze na vás, do které sami sebe obsadíte.
Závodník
Nejlepší role! Sice musí natrénovat a za své účinkování musí zaplatit. Ale dostane najíst, napít, a když se mu to povede, tak jde z náruče do náruče. Když se mu zadaří ještě více, tak má hned moře kamarádů a každý se s ním chce fotit, skamarádit (aspoň na Ksichtoknížce).
Ale hlavně si závodník prožije ten pocit radosti a štěstí, když proběhne cílem. Někdy má i pamětní medaili. Někdy okusí ten požitek, stát na bedně a mít tu „opravdovou“ medaili. Někomu se poštěstí najít i nové běžecké přátele.
Fotograf
Na první pohled pohodová role. Každý je s ním kamarád. Krásné holky se mu nastavují do zajímavých pozic. Užívá si to.
Nic ho to nestojí, pouze čas… Pak vyhodí do světa fotky. A už to začne: „Jak jsi to fotil/fotila? Vždyť tam vypadám jako pitomec! Jéé, já jsem tam tlustá, stáhni tu fotku prosím. Proč to fotíš zespodu? To nevíš, že fotky zespodu přidávají kila? Co jsi to za fotografa?“ Ano, až večer po závodě, začíná jeho role být nevděčnou a říká si, že raději příště poběží…
Fanoušek
Fanoušek dobíjí závodníky. Užívá si atmosféru závodu. Pokud je opravdu aktivní, tak je za dobře odvedenou práci i pochválen. Někdy má tašku plnou mobilů, odložených bund a mikin. Stojí i několik hodin u tratě. Když je závod dlouhý a bere svoji roli opravdu vážně, tak má nateklé prsty a i modřina se díky usilovnému tleskání najde.
To, že přijde o hlas, to je už bráno jako samozřejmost. Jeho role končí odevzdáním posledního mobilu a posledních klíčů od vozu. Jde domů spokojený z dobře odvedené práce, nabitý energií a nahlodán myšlenkou, že by to příště mohl také zkusit…
Dobrovolník pořadatelského teamu
Jedna součástka toho velkého a většinou dobře organizovaného soukolí zvaného pořadatel závodu. Vše dělá zdarma. Někdy dostane stravu. Někdy tričko. Jindy nic. Vstává v brzkých ranních hodinách. Je tu celý den neustále pro vás, musí být nabitý informacemi, neboť hodně závodníků nečte propozice a pak se ptá.
Když pak odpovídá na to samé už po dvaadvacáté a musí se u toho usmívat, tak to je zkouška kvality dobrovolnických nervů. Stejná, jako když k němu dorazí závodník a ptá se: „Neviděl/la jste tady mého otce? Vypadá jako já, jen je o 16 cm vyšší?“ Nebo, když stojí na občerstvovačce a závod je z technických důvodů o několik km prodloužený, a přiběhne banda nazlobených holek, že mají hlad a žízeň a že to jsou samé kopce, a on/ona je musí s úsměvem sobě vlastním zpacifikovat a přesvědčit, že je na světě krásně a že těch 21,6 kilometrů místo plánovaných 15 km zvládnou…
Večer si dá sprchu, koukne na net a na FB, jaké jsou ohlasy od závodníků…a říká si, jestli by nebylo lepší příště běžet.
Když si zrekapitulujeme plusy a mínusy, tak role běžce je tou nejkrásnější, nejzábavnější. A vůbec nevadí, když budeme v cíli poslední.
