Přiznám se, očaroval mě košický maratonský duch. Ten můj vlastní již zlehka okoral pod nepřekonatelnou tíhou mnoha báječných zážitků. Leč nyní znovu rozkvetl a jsem za to moc rád. Pokud máte zájem, nabízím skládačku postřehů ze čtyřiadvacetihodinové mise do běžeckého srdce.
Neděle šest ráno a zvony bijí do tmy… Poté, co zmizí ranní mlha, se ve vzduchu prolínají ještě hřejivé sluneční paprsky s ostrými závany blížící se zimy. Ideální běžecké klima! K tomu elektrizující špalíry podél celé trati, nedovolující vydechnout. Natož polevit!
Místy se lidi tlačí do ulice jako na Tour de France. Každý si chce sáhnout na hrdiny, nebo aspoň přivonět maratonského pižma… „Hojrá, hojrá,“ burcuje maďarský chorál. A o kus dál do toho řežou chlapci z no name rockového bandu. „Vopred, proletári,“ tleská ze škarpy u supermarketu ošuntělý stařík s igelitkou. Slintající robátko se opírá o ceduli s nápisem „Bež, mamička“.
Dvoukilometrový seběh do cíle lemují postavy s kelímky svařáku, nebo piva v rukou, jen si loknout… Fandí, křičí, smějí se. A v cíli komentuje Alfonz Juck, známý atletický manažer, který vozí i Usaina Bolta na Zlatou tretru.
Historia magistra vitae
Atmosféru košického maratonu spolutvoří vědomí historických souvislostí. Vždyť se tu běžel už devadesátý ročník, nejstarší maraton v Evropě! Což oficiálně uznal i AIMS. V roce 1924 tu inspirováno pařížským olympijským maratonem stanulo pod mohutným stromem pod zříceninou Turnianského hradu na startu osm statečných.
Později tady zvítězil legendární olympijský vítěz Abebe Bikila z Etiopie i americký světový rekordman Buddy Edelen. Až v roce 1980 začaly běhat i ženy. A před šesti lety se tu konal světový šampionát v půlmaratonu. Letos přijel ještě před dvěma týdny aktuální rekordman Patrick Makau, který se po zranění proběhl aspoň s dětmi.
Před Východoslovenským muzeem stojí bronzová socha maratonce od Arpáda Račeka, kterou dokáže ve svých prohlášeních zmínit i slovenský prezident Ivan Gašparovič. Co myslíte, ví třeba Miloš Zeman o tom, kde v Evropě stojí plastika Emila Zátopka?
Košický primátor města Richard Raši běžel aspoň štafetu. Považuje to za samozřejmost, ne vyplnění pokynů PR agentury. V Česku to zvládl třeba Petr Kulhánek v Karlových Varech, dá se to očekávat od nového pražského primátora Tomáše Hudečka…
Maraton se tady stal zkrátka pevnou součástí městského života, což vyniklo letos, kdy jsou Košice kulturním městem Evropy. Postavili si tu na Slovensku první Kunsthalle, velké centrum Kasárne a další. A ve své koncertní megatúře ho nemine ani česká pop diva Lucie Bílá. Probíhá tu výstava fotografií, účastníci maratonu mají slevy do galerií.
Závod se navíc těší všeobecné podpoře ze všech stran. Hlavním partnerem je ústřední fabrika regionu, ocelářský koncern US Steel Košice, nyní vlastněný Američany. Byť zdejší hokejisti zrovna vedou ligu a fotbalisti MFK bojují o záchranu. A podnik podporuje i ministerstvo školství.
Tímto předávám poprvé tip Carlu Capalbovi, který závod jako hostující podnik RunCzech ligy osobně sledoval, na doplnění programu dvacátého maratonu v Praze. Aktuální turné skvělého zpěváka Dana Bárty s projektem Ilustratosphere se jmenuje Maratonika…
Trať? Kalup cik cak městem
Už 25 let se běhá městská trať, kterou pokřtili česká vítězství Karla Davida a Aleny Peterkové. Na té původní do Seni zůstal červnový půlmaraton. Od mistrovství světa v půlmaratonu 1997, které sama IAAF označila za nejúspěšnější v historii, se košická trasa nemění. Protože skvěle odsejpá!
Okruh se běží dvakrát, čtyřikrát cikcak křižuje město. Takže diváci mohou své běžce na necelých dvou stech metrech povzbudit čtyřnásobně.
Vyběhne se ze starého města po Hlavní třídě, pak mezi paneláky, k fotbalovému stadionu bývalé Lokomotivy až k loděnici na řece Hornád. Pak přes celé město zpět, po dvouproudovce Jižní třídy tam a zpět a dál obchvatem okolo centra až po dvoukilometrové mírné klesání do cíle na náměstí Slobody.
Povrch většinou rovný asfalt. Dlažbou vede hladká dva metry široká cyklostezka. Občas se přeskočí tramvajové koleje. Ideální stopu navádí celou tratí modrá čára.
Značený je každý kilometr. Občerstvovačky následují po dvou a půl kilometrech. Bílé kelímky jsou na vodu, červené s ionťákem. Totéž s lahvemi. Vzít si můžete půllitrovou balenou vodu anebo otevřenou asi dvoudecovou plastovou lahvičku s ionťákem. Skvělý servis především „běžec freindly“. Někde mají banán a někde vlhčené houbičky.
Celkem bylo v akci s číslem 9512 lidí z 53 zemí (asi osmdesát procent Slováků). Z toho necelých sedmnáct set maratonců. To vytváří perfektní závodní pole – pořád je s kým běžet, ale ani v nejnabitějších časech se ještě nemusíte mačkat. A druhé kolo se stává úplně regulérním závodem, žádnou davovou psychózou.
Běh ducha i těla
Vydejte se do hornouherské metropole na prodloužený víkend. Už putování přes zalesněné pohoří Volovských vrchů přinese osvěžující vjemy.
Největší památková rezervace Slovenska s omračující gotickou Katedrálou svaté Alžběty. Četné pomníky rudoarmejcům a komunistům s mrazivými jehlany panelákových měst. Ale taky hotel Hilton jako srdce závodu a prosklená obchodní centra. Jen si vybrat. Ostatně víte, že se tu narodil taky Waldemar Matuška?
Předstartovní noc se tu slavila jako „Biela“. Celé rodiny a party přátel vyrazili do ulic na multižánrový kulturní festival, kde měli vystoupit i britští elektroničtí mágové The Orb. K tomu se zapaluje maratonský oheň. To vše povzbudí ducha, i když možná trochu znaví nohy před závodem. Ale maraton se přece běhá hlavou, ne?
Na tělo dojde až v cíli. Každý běžec dostane hned igelitovou fólií na zahřátí, medaili a tašku s jídlem (voda, nealko pivo, tatranka, banán, jablko). Čip se vrací oproti záloze 5 euro bez front. V dosahu mají sprchy i nákupní centrum s food zónou.
Zaparkujete v pohodě kdekoliv. Z nádraží vlakového i autobusového jste do patnácti minut pěšky na startu. Při hledání spoje nezapomeňte na místenky, komplet „denní“ jízdenka z Prahy vyjde až ke dvěma tisícům korun, na noc lepší koupit lůžko. Na palubě však máte wifi i jídelní vůz. Pouť přes Žilinu, Ostravu, Olomouc a Pardubice trvá okolo osmi hodin. Cestou domů se vlní vagony podivuhodná maratonská sounáležitost…
Ostatně jeden velký příběh napsal i český běžecký guru Miloš Škorpil. Byť na dálku. Poté, co po třech dnech odstoupil ze zdravotních důvodů ze svého plánovaného desetietapového běhu z Aše do Košic, zastoupili ho jeho příznivci. A charitativní štafetu pro Patu donesli sami až do maratonského cíle.
Mezi finišmany byli i Jozef Teniak, který k tomu v 65 letech zvládl svůj 134. maraton za 5:06:54. Roman Minarovič zdolal poslední tři dny 85, 85 a 75 km… Belo Spisiak vyběhl vpředvečer svého prvního maratonu hned po noční směně na 23 km.
A pro úplnost – zpravodajská povinnost
Výsledková listina zůstala tak trochu ve stínu emocionálních vjemů. Letošní vítězka Bekere Dido z Etiopie (2:27:42) překonala traťový rekord, Patrik Korir z Keni (2:09:36) na něj nedosáhl.
Osobáček si připsal i nejlepší Slovák, 27letý Jozef Urban (2:23:51) z klubu půvabného jména Demolex Bardejov. Tři Slovenky šly pod tři hodiny. Tamější nejlepší vytrvalkyně Katarína Berešová tu vyhrála půlmaraton (1:14:31), mezi muži byl nejrychlejší Maďar Tibor Suhajda (1:09:04).
Nejlepšími Čechy byl osmnáctý Jan Fousek ze Seitlu Ostrava (2:40:45) a 50letá veteránka a vítězka z roku 2000 Ivana Martincová, teď jedenáctá za stále úctyhodných 3:13:27. Ukázal se i pardubický triatlonista Jan Vodehnal, ve čtyřiceti při práci za stále výborných 2:44:05 (druhý Čech, třetí čtyřicátník). Padesátníky vyhrál Jiří Rerych z Moravské Slávie Brno (2:49:07).
A vítězka Women´s Challenge PIM Simona Vlašimská si k oslavě čtyřicátin jako třetí Češka nadělila vylepšení osobáku o půl hodiny na 3:24:46 – přitom „trochu“ běhat začala teprve před rokem.
Autorem rozhovoru je Tomáš Nohejl, sportovní novinář, běžec, triatlonista, lyžař atd., a majitel komunikační agentury. Baví ho cestovat za sportem a poznávat zajímavé lidi, prostě „být u toho“, kde se něco děje a vzniká.
