Již čtvrtým rokem pořádám sérii běžeckých závodů v Nemojanech a celkem rychle se toto takzvané Nemojské běžecké léto mezi vytrvalci vžilo. Nejde o nic mimořádného, spíš o letní testování a hlavně kvalitní náhradu tréninků, kdy závodů je v těchto termínech docela poskrovnu.

Tratě všech tří běhů jsou v krásném prostředí hlubokých lesů Drahanské vrchoviny, po lesních silnicích, ale bez silničního provozu. Ovšem jejich náročnost je pro svůj specifický profil dost značná. Vždy polovina trasy se běží do kopce s převýšením 250 metrů, tedy dost rychle a potom dolů zpět po obrátce a věřte mi, že je to docela fofr.

Není tam místa, kde by se dalo odpočinout. Závody mají své příznivce stejně jako odpůrce, ovšem nic mě nedonutí tratě změnit, protože mají své nepopíratelné kouzlo a jsou pro Nemojany symbolické.

PRVNÍ PŘEKVAPENÍ.

Ráno v sobotu před startem nejtěžšího ze všech tří závodů, Nemojské devítky, memoriálu mého bratra a mých rodičů, když jsme ještě neměli ani připojený počítač do sítě, se objevilo první auto s nedočkavými závodníky. Vystoupil z něho muž s mladou dívkou, vypadala věkem tak na juniorku, a hledal kde se přihlásit. Neznal jsem ji. Že by nový talent a živá voda ženského vytrvalostního běhání u nás v okolí?

Jakmile jsme konečně všechno spustili, onen muž zaregistroval jen tu dívku a už jel na trať. Start závodů je totiž tři km od Sokolovny, kde máme zázemí, jinak se to u nás řešit nedá.

„Kam tak rychle,“ volám na něho: „Startuje se až za 90 minut a ještě tam nikdo není.“ „To nevadí,“ odvětil mi rychle asi zřejmě otec té dívky: „Půjdeme si prohlédnout trať a počkáme tam.“ Pokrčil jsem nad tím rameny a v návalu práce s organizací akce jsem na ně zapomněl.

Když se přiblížil start závodu, stihl jsem se dokonce postavit mezi borce na čáru a vyrazil s nimi na trať.

TRASA NENÍ ŽÁDNÁ PROCHÁZKA

Znám to tam 40 let a vím, co ten kopec dokáže, tak jsem se nikam nehnal a po obrátce sledoval, jak si kdo ze závodníků vede. Je pravda, že ti první mě potkávali již 500 metrů před otočkou, to už měli tedy náskok na mém čtvrtém kilometru dobrých tisíc metrů, ale nad tím jsem mávl rukou a byl rád, že běžím aspoň s nejlepší ženou.

Blížili jsme se společně k šestému kilometru, tedy již z kopce dolů a proti nám se plížila pomalu dívka. Chvíli šla, pak kousek popoběhla a tak pokračovala. Když jsem se k ní přiběhl, poznal jsem ji. Byla to ta dívčina z rána. Na hrudi jí viselo nejnižší startovní číslo a měla toho opravdu dost.

„Pomalu! V klidu si to dojdi. A pokud to nepůjde, raději se zastav a pak se vrať,“ volám na ni, když jsem ji míjel. Jen zakroutila hlavou a zarputile pokračovala dál.

Ty první vracející se borce určitě potkala v místech, kdy měla za sebou teprve 1500 metrů z celkové porce devíti kilometrů. To musí být neskutečně deprimující.

ROČNÍK 1998

Pochytali jsme v cíli zbývající závodníky, co doběhli za mnou a pak jsem se vydal vyklusat na trať, abych zjistil, jak to vypadá. Hned v první zatáčce 300 metrů od startu stál otec té dívky a netrpělivě na ni čekal.

„Ona toho bude mít plné zuby,“ hlásil jsem mu: „Šla to vlastně asi skoro pořád chůzí. Na ni toho je určitě moc. Snad jste to nepřehnali.“ Neodpověděl a vydal se pomalu po trase dívce naproti. Potkal jsem ji kilometr před cílovou čarou. Sama samotinká se indiánskou chůzí prokousávala ke konci toho jejího trápení.

Daleko před ní nikdo a za ní jen hluboký les.

Nějak to zvládla, určitě zřejmě v nejpomalejším čase historie tohoto závodu. To přesně nevím. Nekontroloval jsem to, ale musel to pro ni být mor. Posbíral jsem potom rozhodčí do auta a převezl je do závodní kanceláře. Oni dokončovali výsledky a já si chystal vyhlášení vítězů.

Když mi dodali výsledkovou listinu a já ji letmo projel, málem jsem omdlel. Ta dívčina byla ročník 1998 !

Je pravda, že na to nevypadala, ale kdybych to věděl před startem, asi bych se jí snažil účast vymluvit.

Doufám, že z toho nebude mít zážitek, který by ji odradil od běhání navždy. A snad se nebude v noci budit hrůzou, když se jí vybaví nekonečný kopec, co musela zdolat.

Určitě to pro ni bylo o to horší, že ze zcela zřejmé nezkušenosti přepálila naprosto jistě začátek závodu ve skupině byť posledních běžců, kdy trasa nejvíc stoupá. I to jejich tempo pro ni muselo být příliš ostré.

No, zvládla to a vypadala, že i přežila ve zdraví.

Při vyhlašování vítězů jsem ji odměnil za tu odvahu, se kterou se do závodu pustila. Dostala cenu pro nejmladšího účastníka, ale v duchu jsem s jejím startem silně nesouhlasil. Tak se opravdu ničí mladí zájemci o běhání. A že je jich poskrovnu, to víme všichni. Těžko se ale dá proti ambiciózním rodičům, které neznáte, něco dělat.

A co myslíte, že se stalo v tombole?

Ta dívka vyhrála hlavní cenu. Krosové běžecké boty Kanadia. Co na to říct ?

Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu.