Tento týden nejde přehlédnout lehké vibrování v řadách hobby běžců. Napadlo mne zapátrat po dojmech prvoběžkyň půlmaratonu. V jednoduchém dotazníčku mi o své motivaci, tréninku i o svém strachu vyprávěly ženy různého věku, s různou životní zkušeností. Svůj příběh mi svěřilo deset běžkyň a musím říct, že čtení to bylo dojímavé.
Proč se původně rozběhly? Nejčastěji kvůli redukci váhy, často po porodu a taky proto, že s dětmi se jiný sport obtížně plánuje. Anebo vyplavit stres, protože velké děti někdy zlobí více než ty malé.
Ovšem poté, kdy běh začal být součástí jejich životů, přišla „Svoboda! Prostě nic mi nebrání jen tak se rozběhnout do světa, zahodit starosti a problémy všedních dnů. Nasadit sluchátka do uší, vypnout hlavu… a běžet.“
Většinou se přidalo okouzlení přírodou: „Je to příležitost, jak být sama se sebou a sama s přírodou. Mám ráda tu samotu, kdy člověk vnímá svět kolem sebe, sebe samého, vnímá své tělo a mysl proudí volně. Mám ráda i to, s čím se musím vypořádat při dlouhých bězích, když už nohy trochu bolí a hlava musí tělo trochu více přesvědčovat.“
Cítíte tu pohodu a vyrovnanost? Ne, to nejsou potrhlé ženské, které si chtějí něco dokazovat. Naopak, potřebují se nadechnout, protáhnout a nadšeně se vracet k dětem a povinnostem.
Dobře, proč ale chtějí běžet tak daleko? Nestačí jim výběhy v okolí domova? V tom se docela shodují: „Chtěla jsem, aby moje běhání pro radost někam směřovalo, abych měla nějaký cíl, abych se těšila na nějaký zlomový bod.“
„Chtěla jsem dokázat něco většího a dát svému běhání nějaký cíl. Zjistit, jestli dokážu systematicky posouvat výkon.“
„První myšlenka byla určitě už dávno, ale bylo to sci-fi s mou tehdejší kondicí… Po několika výbězích už ta myšlenka přicházela častěji a definitivní rozhodnutí padlo vlivem laviny přihlašování na facebooku Báječných žen v běhu – a tak jsem musela prostě začít běhat pořádně, protože já se jen tak nevzdám.“ „Když to dokázali jiní, proč bych to nedokázala já, nejsem o nic horší.“
Ale máme tu i jednu sázku s manželem a dvě změněná rozhodnutí. Pochyby o vlastní kondičce byly tak velké, že došlo k poradě s partnerem: „Když viděl, jak se trápím a stresuji, že to neuběhnu, tak uznal, že jsem si asi vzala velké sousto, že nejsem ještě připravená a souhlasil, že start odložím na jinou příležitost.“
To považuji za velké hrdinství, sama jsem již několikrát řešila, zda můj strach je opodstatněný, zda si neublížím. A podobně to cítí i rodiny našich běžkyň, fandí jim nebo je odrazují?
„Od obojího trochu… bojí se o mě, jak ze zdravotního, tak asi i psychického hlediska, ale fandí mi, podporují. Ráno před závodem přijde povzbuzující zpráva, pak hned chtějí vědět, jak jsem doběhla.“
„Rodina si samozřejmě ťuká na hlavu, co jsem se zbláznila, co jsem se pomátla, že stále běhám „maratony“ – pro ně jsou totiž všechny závody „maraton“. A hlavně, že to není prý dobré pro zdraví, takhle pořád běhat. Nechápou mou posedlost.“
Stoupá s blížícím se závodem nervozita běžkyň? „Nemám strach, mám respekt a natrénováno.“ To je jedna verze, ale protipólem je: „Nejsem si jistá, že tu dálku uběhnu, ale pořád si říkám, že buď skončím v půlce s desítkou, nebo to dám a při nejhorším dojdu.“
A dost výstižný mi přijde další citát: „V tuto chvíli pravdivá odpověď? Vyšinutí mysli. člověk totiž nemá absolutně žádnou představu, co ho čeká a čím více se to blíží, tím víc se bojí.“
Elitní závodníci si běží pro medaili, pro nový rekord. Ale naše běžkyně si běží pro endorfiny a zdá se, že některé se jedou do Prahy i vyplakat: „Jsem strašně přecitlivělá, takže mě všechno dojímá, bulím už teď, když to píšu a vím, že budu brečet i na startu, až uslyším Vltavu a bude na mě působit celá ta atmosféra. A tipuju, že v cíli mi nejspíš bude líto, že už to skončilo.“
Představy ostatních jsou podobné: „Očekávám nedefinovatelné pocity úlevy, štěstí, zmatenosti a totální rauš, že bych byla schopná si to dát ještě jednou.“ Na závěr citát od kamarádky Mišule. Svůj příběh mi popsala velice sugestivně.
V neděli poběží v Paříži svůj první maraton a její radostné očekávání je strhující: „Po prvním půlmaratonu, skoro přesně před měsícem, byly pocity štěstí nepopsatelné… Obrovský výbuch emocí, radosti, při proběhnutí cílové brány jsem chtěla vykřičet do celého světa, že jsem to dokázala.“
„A tak jsem poslední metry řvala jako lev. Co bude následovat potom, až budu moci říct, že jsem doběhla maraton, nevím. ale jedno vím jistě, když to zvládnu, vyhraju sama nad sebou. A budu mít pocit, že mohu létat. Určitě to bude něco „neskutečného“, nepředstavitelného, co se stane skutečným. Jen to píšu a mám „husí kůži“. Strašně se těším!“
Ať to všem běží, ať se vám dobře fandí, ať si každý závod užijete naplno! Važte si každého dne, každého okamžiku. Nádherně to vyjádřil Aleš, nevidomý běžec, který bude v sobotu stát poprvé na startu pražského půlmaratonu:
„Dostal jsem šanci, chci ji využít a hlavně chci zažít tu atmosféru při uběhnutí celé tratě. V cíli to bude euforie, prostě radost!“
