1. Běžecké boty měníme častěji než zubní kartáček.
2. Hodinky nám slouží ke sledování všeho, jen ne času. Tempo, nastoupané metry, odběhaný čas, pohyb na trase, srdeční tep, cokoliv si vzpomenete.
3. Jakmile se ocitneme na pláži, nemáme klid, dokud se neproběhneme a v duchu si u toho nezanotujeme Conquest of Paradise z úvodních titulků Ohnivých vozů.
4. Často stojíme i v mrazu dlouhé vteřiny (dokonce i minuty) před barákem a čekáme, až se nám chytí gpska. Občas vytrčíme ruku k nebi nebo do podivného úhlu v marné naději, že přilákáme satelity alespoň o něco rychleji.
5. Máme široký okruh virtuální běžeckých parťáků, se kterými se dělíme o každý kilometr a všechno, co jej provázelo. A vůbec nám nepřijde divné, že valnou část osobně neznáme a nejspíš nikdy ani nepoznáme.
6. Mnozí z nás obíhají barák, dokud nezaokrouhlí kilometry na celá čísla. Jako kdyby to nebylo jedno.
7. Schováváme si startovní čísla ze všech závodů. Čert ví proč.
8. Hromadíme funkční oblečení. K čemu je nám dvacet funkčních triček je ovšem záhada.
9.To samé s botami. Hromada bot, ve kterých se už nedá běhat, ale se kterými se nám ještě nechce rozloučit (ještě přeci nemají děravou podrážku!), narůstá s rychlostí pohybujícího se ledovce: pozvolna, ale jistě.
10. Neustále se snažíme přinutit neběhací okolí, aby se k nám přidalo. Co takhle lehoučká pětka v neděli ráno? Hm?
