Ani dusivá inverze, ani syrový vzduch okořeněný trochou mlhy, nezabránily Romanu Kovářovi /Fortex Ski Moravský Beroun/ v soustředěném útoku již od startu na vítězství v dnešním závodě. Časem 34:43 nechal za sebou dostatečně daleko druhého v pořadí, španělského běžce Davida Peréze /Atletismo Collanzo – 36:02/ a také mocně finišujícího Adama Fritschera /TJ liga stovkařů Olomouc – 36:26/.
Ženy se tentokrát nesešly v odpovídajícím množství a konkurenci. Proto s přehledem zvítězila triatlonistka Kamila Břusková /Triatlon Club Olomouc – 49:03/.
GURU OLOMOUCKÉHO BĚHU KAREL PIKAL
7. ročník Běhu přes Černovírský les v Hlušovicích nedaleko Olomouce uspořádal jako 18. závod Středomoravského běžeckého poháru guru tohoto seriálu Karel Pikal a pro běžce připravil obrátkovou trasu vedoucí po cyklistických stezkách ve zdejším lese v délce 10 km. Hanácké roviny dávají tušit, že jediným převýšením závodu je výběh přes násep kolejiště, který trať protíná.
Tento pohár má už za léta, co ho Karel Pikal pořádá, i když dříve třeba pod jiným názvem, svoji stálou běžeckou klientelu a schází se tam opravdu dobrá parta kamarádů, která si běh implantovala do svého životního stylu. Sice se závodí, ale vesměs nejde o umístění jak spíš o prožitky a zážitky, které se pak po závodě mezi těmi skalními probírají vždy při občerstvení v nějaké restauraci, kde obvykle bývá zázemí závodu.
NĚKTEŘÍ BĚŽCI MAJÍ LÉTO PO CELÝ ROK
To ovšem platí hlavně pro šílence typu Adama Fritschera, kterému ke třetímu místu zcela jistě letní oblečení dopomohlo, jak mi s ďábelským úsměvem potvrdil: „Víš, že vždycky vyrážím nalehko, tak co se divíš. Nakonec se mi díky tomu běželo velmi dobře. Po obrátce jsem se pustil do stíhání borců přede mnou a dotáhl to až pro mě na netypické místo na stupních vítězů.“ Mimochodem, mně bylo dvakrát tolik zima, když jsem ho viděl na startu, a začaly mi drkotat zuby takovou silou, že jsem sbíral svoje rtuťové plomby do obou dlaní.
To Roman Kovář byl oblečený zcela dle panujícího počasí, přesto rozdrtil soupeře rozdílem třídy: „Šel jsem si od startu sám svoje tempo a nijak nehleděl na to, co se děje za mnou. Konečně mi to po dlouhé době, kdy jsem byl doslova pronásledovaný zraněními, docela dobře běhá, tak jsem si chtěl zkusit, co zvládnu sám. Měl jsem dokonce druhou půlku rychlejší než první a to je u mě hodně dobré. Snad to konečně půjde jako dřív.“
Španělský student vysoké školy báňské v Ostravě se objevil v Hlušovicích nečekaně a sekundoval Romanovi asi do druhého kilometru, pak začal ztrácet a nakonec byl rád, že udržel druhé místo. Hlavní problém ale viděl jinde: „Tady tohle je pro mě už pekelná zima. V tom se snad nedá běhat, u nás doma je teplo a tady je to hrozné. Ještě k tomu ten vítěz běžel strašně rychle. Nechápu, jak to v takové kose mohl vůbec zvládnout.“
Mimořádně překvapená byla svým vítězstvím Kamila Břusková: „Přijela jsem si sem jen zatrénovat. Věnuji se jen triatlonu a takové závody moc neběhám. Proto mě překvapilo, že jsem pořád první. Ale běželo se mi celou cestu dobře, tak jsem spokojená.“
JEN SI ZATRÉNOVAT? KDEPAK, TO ASI NEBUDU NIKDY UMĚT
Po čtvrtečním závodě v Přerově, kde jsem si docela hrábl, bylo mým cílem v Hlušovicích jen odtrénovat. Absolvovat závod přes den je totiž pro mě ta úplně nejhorší možná varianta. To mám obrovský útlum a nic mi neběží. Nejen nohy.
Původně jsem ani nechtěl jet, ale pak se mi rozleželo v hlavě, protože bych stejně šel něco kvalitnějšího běhat a tak jsem vyrazil jako každou sobotu v posledních desítkách let opět za kamarády na trať. A vzal si sebou z Vyškova i Pepu Kunce, soupeře v mé kategorii. A dobrého, kolikrát se mnou už letos zametl, to ani raději nepočítám.
Na start jsem se postavil po vlažném rozcvičení, v té zimě se mi ani moc nechtělo, s cílem jít nějaký stupňovaný běh. No co myslíte, že se stalo? Pepa vyrazil dopředu jako zajíc a má rozvaha vzala okamžitě za své.
Hákl jsem se za něj a přisál mu na záda jako to nejposlednější podzimní klíště a funěl o stošest. Myslím, že se pod tlakem mých plicních kanálků změnilo místy i naprosté bezvětří v lehký vánek.
Rval jsem ten studený vzduch do plic, chrchal a plival kolem sebe jako starý kuřák. Kdoví, jestli jsem někoho v té naší skupině taky neosprchoval. Po otočce za to Pepa Kunc vzal a za chvíli jsem za ním vlál jako pět let neprané, a ještě k tomu červené trenky, sám.
„Je zle,“ říkal jsem si v duchu. „To nemůžu vydržet už moc dlouho.“ Ale nějaký druhý hlas ve mně zase popichoval: „Ty jsi máčka. Bojuj. Zkus se s ním dostat co nedál, sice ho ve finiši neporazíš, na to nemáš, ale aspoň tě dotáhne co nejblíže k cíli.“
Tak jsem se držel, až v uších praskalo přetlakem a nohy zpívaly internacionálu. Naštěstí Pepa věděl, že mi v koncovce uteče, tak neudělal trhák, to by mě zabilo. Pětset metrů před cílem mi začal uhýbat. No jít dopředu v tom stavu, v jakém jsem byl? To se snad zbláznil.
Tak se pustil do finiše sám. Pořád se mi ho dařilo držet na kontakt a pak najednou dvacet metrů před cílem udělal obrovskou taktickou chybu. Vlétl do prudké zatáčky příliš rychle, to ho vyneslo ven a tím pádem mě pustil před sebe.
No, sice jsem k druhému místu přišel jako slepý k houslím, ale už jsem ho udržel, když mi to tak naservíroval na stříbrném podnose. To se někdy stává, že horší vyhraje, ale mezi běžci to není tak pozoruhodně časté jako třeba u nás ve fotbale. Že?
Sice jsem úkol nesplnil, když jsem měl v plánu jen odtrénovat, ale zase mě ten Pepův skalp docela potěšil, tak se na sebe ani nezlobím. Jen se zase budu léčit minimálně týden. Kecám. Do příštího závodu. Tak se tam zase potkáme. Aspoň doufám.
Autorem článku je Zdeněk Smutný, zkušený a zásadový trenér z Nemojan, který se již 40 let věnuje běhání. Trénování jiných a častá účast na závodech se staly součástmi jeho životního stylu. Často se liší svými názory od ostatních a mnohdy jde tvrdohlavě proti zkostnatělým názorům některých lidí.
