Skromný hotýlek Einhorn se stal dočasným útočištěm jihomoravské větve české výpravy na 4.mistrovství Evropy veteránů v běhu do vrchu. Letos jej uspořádali na velmi solidní úrovni rakouští pořadatelé v městečku Bludenz, které leží v údolí, kterým protéká řeka Inn, přibližně 160 km za Innsbruckem. Hotýlek skromný pouze vybavením, protože výhledy z okna ložnice skýtaly pro našince atraktivní výhledy horské pohoří se zasněženými vrcholky. Údolí za nimi již patřilo Švýcarsku.
Běžce ovšem zajímaly spíše hory na opačné straně údolí, konkrétně hora Muttersberg, ležící 1402 metrů nad mořem. Blízko vrcholu byl cíl letošního ME, ze široka z daleka viditelný díky průseku, kterým jezdila lanovka. Ta zajišťovala spojení mezi městem a cílem závodu, kde se konala skvělá pasta párty a hlavně pro naše barvy úspěšné konečné vyhlášení. Nepospíchejme ale. Zatím máme vyzvednuta startovní čísla, nezvyklé čipy a pěkná pamětní trička.
Troufám si říci, že nejčastějším tématem hovoru nejen naší výpravy bylo počasí. V den příjezdu jsme čelili teplotám kolem 35°C a hrozilo, že za těchto, pro běžce vražedných podmínkách, budeme zdolávat i trať.
Předpověď sice slibovala na neděli změnu, ale víme všichni, jak to s těmi předpověďmi je. Snad jsme si to ale přáli hodně, protože ranní ptáčata mohli těm ostatním v neděli ráno hlásit, že pofukuje a že je dokonce výrazně chladněji, než den předtím, nad cílovou horou se dokonce válela mračna.
Že do doby startu se teploty zvýší, bylo jasné, ale oproti předešlému dni bylo alespoň o pět stupňů méně a to se prostě počítá.
Trať závodu
To je ta nejdůležitější informace. Den předtím jsme si stihli proběhnout a projít její část. Závodníci byli na úvod vyvedeni po ulicích přes historické centrum až na kraj městečka, kde se terén změnil a běžce poté prověřovala pasáž prudkých úseků přes kořeny a kameny v terénu, které střídaly asfaltové partie.
Toto tvořilo první třetinu trati, která byla orámovaná kapličkou uprostřed luk. Zbylé dvě třetiny trati se nesly ve znamení šotolinových silniček s proměnlivým sklonem trati. Po druhém podběhnutí lanovky následoval dokonce seběh a cíl.
A jak to všechno dopadlo?
Já se již krátce po proběhnutí cílem dozvěděl, že se František Kolínek (AK Perná), vrchařská legenda, stal mistrem Evropy v kategorii M55. Tuto skutečnost jsme si po nezbytných projevech organizátorů plně vychutnali na závěrečném ceremoniálu.
Že u nás umí běhat i ženy a ne jen tak lecjak, jsme ocenili potleskem a ovacemi v případě Renaty Hájkové z Maratonstavu Úpice, která vystoupila na třetí příčku stupňů vítězů v kategorii W35.
Další pěkný a hlavně nečekaný zážitek nám připravily opět ženy. Výsledkem matematiky mistrovství a trochy alchymie bylo, že Renata Hájková (Maratonstav Úpice), Marta Durnová (Branopac Veselí nad Moravou) a Kateřina Doubková (AK Perná) vystoupily na druhou příčku v soutěži družstev. Došlo i na spontánní objetí na stupních vítězů a na nějakou tu slzičku (…ach, ty ženy…to my muži…no, já bych asi taky bečel, mít takový důvod…).
Konec dobrý, všechno dobré. Při cestě k lanovce jsme dokonce zmokli a vzpomínali na teplo minulých dní.
Jaroslav Měřínský
