Probouzím se s myšlenkou, že dnešní den má být odměnou za půlroční snažení. Dnes 26.12.2016 se mi má zúročit příprava po překonané dlouhé těžké nemoci absolvováním prvního závodu po třicetileté odmlce.

Comeback mám mít okořeněný spoluúčastí všech mých čtyř synů, nicméně ne všechny sny se splní dokonale. V přípravě nejdřív odpadá dvaadvacetiletý Bolek, 8,2 km v těžkém terénu se ukazuje být nad jeho síly. Zkrácenou trať 1,7 km nedoporučí trenéři ani osmiletému Damínkovi. Šestadvacetiletého Filipa, který cílil na umístění v první desítce nakonec dva dny před startem odstřeluje viróza. Tak se na start staví postupně dvanáctiletý Miky a třiapadesátiletý taťka. Pozoruji Mikyho jak dobíhá šestý mezi staršími žáky jako nejrychlejší mladší žák a pomalu se posouvám do předposlední řady mezi hobbíky s jediným odhodláním – přežít. Po startovním výstřelu zjišťuji, že moje tréninkové výběhové tempo určitě stačit nebude, tak jsem nucen hned při startu oproti plánu zrychlit. To mně nakonec všichni utečou ? Nepopletu trať, když už budou všichni daleko přede mnou? Tak běží myšlenky v hlavě začátečníka. Přichází strmý kopec ke kyjovské kremačce. Někteří kolegové hobbíci zpomalují a já předbíhám první závodníky. Začínám si věřit, že to všechno zvládnu bez ostudy. Tak nejhorší kopec už mám za sebou. Omyl,na tomto běhu snad není ani kousek roviny. Kupodivu zjišťuji, že v kopci se mi daří předbíhat víc běžců a z kopce naopak ztrácím. Po třech kilometrech dobíhám předního českého onkologa, který pochází ze stejné vesnice a prohodíme pár slov. Po dalším kilometru začínám chápat, že jeho tempo je poněkud rychlejší než moje. Tak nashledanou pane profesore a počkejte na mě v cíli. Nasazuji strojové želví tempo. Ty kopce jsou snad nekonečné. Alespoň mě těší, že většině hobbíků dělají větší potíže než mně. Ten závod snad nikdy neskončí, kdy už budu zpátky v Kyjově, nepřestěhoval ho někdo o hodně kilometrů dál ? Na šestém kilometru mne fotograf nutí srovnat krok a vyloudit úsměv na tváři. Dokonce mu kynu rukou na pozdrav, asi jako postřelený generál Jackson. V mysli už mám jenom touhu až mě v cíli má životní partnerka zabalí do bundy. Při vzpomínce na ni chytám druhý dech. Asi 1500 metrů před cílem nasazuji maximální rychlost. Začínám zkracovat vzdálenosti na závodníky přede mnou a postupně zase některé začínám předbíhat. Poslední stovky metrů už jdu na krev a cílem probíhám jako vítěz s rukama nad hlavou. Pravda vítězem je Jiří Homoláč, který viděl cíl už před 27 minutami, ale já jsem také vyhrál, především sám nad sebou. Jsem nevýslovně šťastný a těším se na únorovou Rohálovskou desítku a na podzim snad, snad už půlmaraton.