Závod, na který jsem se kvalifikovala vítězstvím na MMM v Košicích. Československý atletický svaz dostal v tom roce (1989) z New Yorku pozvánku pro naše nejlepší maratonce, tzn. jednoho muže a jednu ženu. Určil, že to budou vítězové Mistrovství ČSSR. V mužích vyhrál v Košicích Karel David časem 2:18:39 a v ženách se to povedlo mi, v traťovém rekordu 2:31:38.
Byl to pro mě obrovský zážitek. Zaběhla jsem nejlepší výkon v historii čs. ženského maratonu. V cíli na mně čekal manžel/trenér a syn. Byla jsem ráda, že se můžu radovat s nimi. A co víc – za odměnu poletím do New Yorku! Chvíle napětí, kdy byly tendence vyměnit mě za běžkyni, která byla do té doby, dokud jsem v Košicích nedoběhla, nejlepší ženou v maratonu u nás, ale mistrovství nedoběhla, vystřídala úleva, že zaslouženě vycestuji.
Byl to pro mě první rok maratonů. Szeged, Bonn, Enschede, MMM Košice a ten největší na mě čekal. Byla jsem na jeden z největších maratonů na světě vyslána reprezentací (můj první sen – reprezentovat republiku). Letěla jsem za moře (i o tom jsem snila), obrovské Kenedyho letiště, ve městě jsem pak měla v taxi neustále zakloněnou hlavu, jak jsem si prohlížela mrakodrapy, setkání a přivítání s organizátory maratonu, postupně jsem potkávala soupeřky… a potom to už bylo na mně. Správně se psychicky připravit.
Mít svůj sen, ale přitom stát nohama na zemi, těšit se na den D, těšit se až si prohlédnu světové běžce a běžkyně v jejich předstartovním rituálu, vnímat jejich pohodu, sledovat jejich poslední minuty před startem, nic nekopírovat, ale umět správně vyhodnotit, co by můj další přístup k závodění mohlo kladně ovlivnit, prodat 110 % natrénovaného atd. atd.
Těšila jsem se. Těšila jsem se moc. Nesledovala jsem se, když se mi běhalo první dny po příletu těžce, jako důsledek aklimatizace, protože toto jsme měli s trenérem probrané a věděla jsem, že na startu budu v pohodě. Těšila jsem se prostě na start.
Dny před startem jsem na vše pohlížela s myšlenkou závodu. Mé myšlenky se točily opravdu jen kolem závodu. – Jdu se projít. Tak daleko už ne, ať mně nerozbolí nohy. V obchodech jen krátce. Koupila jsem si své první elasťáky, vybrala si podle svých představ své první maratonky, které mi vydržely hodně dlouho, něco na památku pro tehdy svého devítiletého syna a manžela a …to bylo vše. Stačilo. Pak už jsem si jen vychutnávala atmosféru blížícího závodu.
Celá příprava posledního týdne byla také ve znamení mé první sacharidové diety. Prostudováno jsme toho měli s trenérem na toto téma dost. Ale vzhledem k tomu, že taková dieta se nemá opakovat často, rozhodla jsem se, že si ji vyzkouším právě na jednom z největších maratonů na světě. Škoda, že jsem tenkrát neposlechla svého manžela a trenéra v jedné osobě. Navrhoval mi, ať to nechám na další rok, až budeme na závodě spolu. V New Yorku nebyl. …a tak jsem do toho šla sama.
První dny pečlivě dodržování stravy s co nejnižším podílem sacharidů, ve druhé polovině týdne naopak. Ke konci první části týdne jsem nemyslela skoro na nic jiného než na to, až se konečně najím/namlsám. Kudy jsem prošla, mé oči spočívaly přednostně na zákuscích, buchtách apod. No prostě na všem nezdravém, co jsem stejně ve druhé polovině týdne neměla začít jíst. Jednoduché cukry přednost neměly mít. Ale aspoň jsem si představovala ty chutě.
A když jsem se konečně mohla najíst sladkého, nic jiného jsem nevnímala, než konečně sladké. A protože jsem byla částečně odkázána na stravu, kterou jsem si kupovala, jako nejjednodušší mi připadalo nakoupit ovoce, než chodit do restaurace. Něco bylo ve stravě hotelu, zbytek jsem volila banány. Jenže jsem sacharidu nezvládla a každou chvíli si jeden odloupla. Množství, které jsem tam snědla, překročilo dávku, kterou jsem jedla doma a žaludek to nesnesl.
Poslední odpoledne před startem mi bylo všelijak a od večera jsem měla velké žaludeční potíže. Točila se mi hlava, bylo mi špatně a když jsem se pokoušela to prospat a místo úlevy bylo hůř, pochodovala jsem po pokoji a nakonec, protože v hotelu Hilton se okna otevírat nedaly, jsem se oblékla a uprostřed noci se šla projít. Nikde nikdo, osvětlené výlohy, šla jsem stále za nosem. Nepřemýšlela jsem kam. Jen mlhavá myšlenka, ať nezabloudím. A tak raději jedním směrem.
Postupně výloh ubývalo, osvětlení bylo méně a začala jsem vnímat kanály, ze kterých se linula pára a na nich leželi bezdomovci. Bylo chladno, tak se aspoň tak zahřívali. Z mých myšlenek mně to ale nijak nevyrušilo. Teprve až se mi zdálo, že světel už je opravdu málo, jsem se se smutkem, že mi je stále stejně špatně, otočila k návratu.
Teprve v té chvíli jsem uviděla dost velkou skupinu lidí, která šla s menším odstupem za mnou. Všimla jsem si, že jeden člověk se zrovna zvednul z kanálu a šel ke skupině. Napadlo mně, že jsem možná ve čtvrti, kde není dobré být sám a potmě. V momentě mi nebylo špatně a rozeběhla jsem se k hotelu. Běžela jsem celou dobu a zastavila se až ve vestibulu. Když jsem se ráno zmínila, kam jsem se byla v noci projít, chytali se za hlavu. Žaludeční problémy byly pryč.
Jakou paseku jsem si tím nezřízeným pojídáním banánů v organismu způsobila, nad tím jsem nepřemýšlela. Byla jsem ráda, že se budu moci rozklusat před startem.
Brzo ráno byly pro závodníky připraveny autobusy. Z pokoje jsem sešla opatrně, co se bude dít, v autobuse začaly mé myšlenky směřovat konečně jiným směrem. Bylo opravdu brzké ráno, u nás ještě noc. A tak jsem sledovala, jak svěže vypadaly soupeřky. Vypadaly dobře.
Na místě jsme měli stanoviště ve velké hale, tak jsem vešla a zachumlala se bezmyšlenkovitě na žíněnku, že si ještě zdřímnu. Natáhla jsem si budík na hodinkách a chvíli usnula. Na stejné žíněnce čekalo na dobu rozcvičování několik černoušků. Jejich poznámky po probuzení jsem nevnímala, protože jsem zase začala přemýšlet nad tím, co asi bude až se začnu rozklusávat.
Hodinu před startem rozklus, vše dobré, žaludek se nezvedal, rozehřála jsem se a protáhla podle potřeby. Pak nás odvedli na start, chladno, vystavovala jsem obličej studenému větříku, který mi dělal dobře.
A start! Na prvním mezičase jsem si uvědomila, že jsem zapomněla přepočet míle na km. Zkoušela jsem si vzpomenout. Nešlo mi to. Pustila jsem to z hlavy a běžela na úsilí. Neběželo se mi dobře, ale nepřipouštěla jsem si to. Měla jsem dojem, jak by kolem mě bylo všechno za tlustým sklem. Ani na chvíli jsem nepolevila.
Až bylo těch kilometrů už hodně, s námahou jsem přemýšlela, kolik je vlastně 42 km mil. Mozek mi už nedokázal sečíst ani základní čísla. Nechala jsem toho, snažila se běžet a říkala si, že konec už se blíží. Věděla jsem, že cíl je v parku. Ten jsem si několikrát během toho týdne prohlédla. Když jsem byla někde kolem 40. km v parku, byla jsem šťastná, že závod nejen doběhnu, ale i v čase, který bude můj druhý nejlepší. Sice ne osobák, ale to mně tolik netrápilo.
Jenže pak se náhle z parku vybočilo. To bych si měla podle předem prostudované trasy pamatovat, ale už jsem nepřemýšlela vůbec. Přede mnou dlouhá ulice, na mrakodrapu velká obrazovka, kde jsem se viděla běžet. Zase něco potěšujícího. Líbilo se mi to. Srovnala jsem se stylově a říkala si, že mám držet styl, že ještě poběžím zřejmě kus městem a správnou techniku budu potřebovat. K mému příjemnému překvapení se vzápětí zahnulo z ulice zpět do parku a poslední stovky metrů do cíle. Čas 2:34:22 a 10. místo.
Karel David doběhl 19. v čase 2:17:00 (osobní rekord 2:11:12, český rekord 2:11:57). V cíli říkal, že běžel celý maraton sám. Novináři se mě potom ptali, jestli je to vůbec možné při takovém množství lidí. Věřila jsem mu to. Vím o čem mluvil. Vždyť Karel neběžel s těmi tisícovkami lidí, i když na startu jsme byli se všemi spolu, běžel s běžci podobné výkonnosti. A jestli se stalo, že část z nich běžela rychleji, než si určil a další desítky, stovky, tisíce pomaleji, běžel si celý maraton sám.
Takže to byl můj první zážitek se sacharidovou dietou a mojí chybou, nad kterou můj trenér mohl jen bezmocně kroutit hlavou.
Další sacharidová dieta už proběhla správně. Myslím, že kdyby byl tenkrát se mnou trenér, který jediný měl zásluhu na mé výkonnosti, a ne vyslanec svazu, který o maratonu nic nevěděl, žaludeční problémy by se nekonaly. O čase nemluvím, protože to by bylo jen „kdyby“ a na to se nehraje.
Můj první maraton v New Yorku je pro mně nezapomenutelný a nelituji ničeho. Byla to zkušenost. Startovala jsem tam potom ještě 3× a s umístěními 9., 5. a 4. místo s nejlepším výkonem 2:30:36.
Byl to zážitek, na který asi nikdy nezapomenu a jsem ráda, že byl. Různé krásné chvíle přeji všem běžcům. Ne sice se žaludečními problémy :-), ale i tak, o to více si těch zážitků vážíme.
Autorkou článku je Alena Peterková, několikanásobná mistryně ČR na tratích od 5 000 m až po maraton. Je také držitelkou rekordů ČR na 10.000m, v půlmaratonu a maratonu.
