„Košický maraton je fenomén, budeš překvapená, zvládneš to, fanoušci tě podrží….“ To jsem slyšela před odjezdem mnohokrát, a i když jsem věřila, neuměla jsem si to představit.
Jela jsem s manželem do neznámého města a čekala mne tam jediná kamarádka. Bála jsem se, že na závod budu sama. Domů jsem odjížděla dojatá se srdcem plným nových slovenských kamarádů.
Ale popořadě… marodila jsem, tělo se mnou bojovalo a čekalo, zda podlehnu a vzdám. Jenže vlak už byl zaplacený, startovné taky, dovolená schválená.
„Jedeme na výlet, medaile není důležitá, vždyť maratonů bude ještě hodně“ znělo naše domácí rozhodnutí. Do Košic jsme jeli vlakem a už cesta byla úžasná. Jak je mým zvykem, oslovila jsem příjemnou ženu vedle mne a byl z toho rozhovor na několik hodin – o běhu, i o životě.
Když v Žilině přistoupil Roman, běžec směřující na poslední úsek štafety Aš – Košice, už jsme všichni pusu nezavřeli. Nervozita byla pryč a večerní Košice jsme procházeli v pohodové náladě. Téměř všudypřítomné modré značení nám ukazovalo, kudy za dva dny poběžíme. S úctou jsme postáli pod cílovou bránou a jeli se vyspat, předposlední noc před závodem je nejdůležitější.
Sobota byla pestřejší než cikánský šátek. Dopoledne jsme strávili na rodinné farmě, nosili vodu koníkům a hnali ovečky na pastvu. V poledne jsme nečekaně a bleskově vyměnili voňavý oběd za možnost stát se posledními dílky ve skládačce z Česko – Slovenských běžeckých nadšenců, kteří se rozhodli donést štafetové vestičky z Aše do Košic.
Před týdnem jsme s manželem běželi trasu z Přelouče do Pardubic, ale toto byla nová výzva. Kvůli zdravotním trablům jsem se přeregistrovala na půlmaratón, pár kilometrů navíc bylo tedy zvládnutelných. Společný běh byl skvělý a společně jsme myšlenku našeho učitele Miloše donesli až k maratonské bráně, kde nás přivítal ředitel závodu Branislav Koniar.
Následná Pasta party bylo jedno velké interview. Když Jozef Teniak dával moderátorce hádat počet svých maratonů, padla mi brada stejně jako jí – chystal se na 134. maraton. Nikdy jsem neslyšela o sběračích maratonů, vůbec jsem netušila, že se dá maraton běhat obden. Ale o tomto víkendu jsem se dozvěděla tolik nových věcí, že už mne asi nic nepřekvapí.
Při posezení u kávy a nových a nových příbězích běžců a běžkyň jsem se náhle rozhodla. Já, která se na Košice měsíce těšila a jela 600 km, poběžím jen půlmaraton? Uprosila jsem mladíky u registrace a za chvíli třímala vyměněný čip a své původní červené číslo 99. Červené číslo má v Košicích velkou váhu. Je pro ženy na maratonu a letos jich startoval sice rekordní počet, přesto však méně než 200. A na jednom z nich bylo moje jméno!
Cestou na Námětí maratonců jsem byla okouzlena dalším charismatickým člověkem. Jozef Tarjányi je chodící truhlice příběhů a vyprávěl jednu zajímavost za druhou. Je majitelem pochodně, kterou každoročně organizátorům půjčuje, vyprávěl nám o autorovi sochy maratonce a mnoho dalšího. Musím se vám omluvit, více historek si nyní nevybavím. Těch zážitků bylo na jeden víkend tolik, že mi budou vyskakovat v paměti až postupně, dodatečně.
Celá parta se sešla před sedmou hodinou večerní, na Košice padala tma a naše předzávodní nervozita lehce stoupala. Na zapálení maratonského ohně nás přišel pozdravit pan František Kania, ročník 1932. Věděl o naší štafetě a my si s ním s úctou potřásli rukou. Muž, vzpřímené postavy, výborný maratonec, vzor mnoha běžců – zaběhl v roce 1963 maraton za 2:30:32. Málokdy si v duchu zajuchám, že mám s někým společné foto. Ale tentokrát jsem se cítila opravdu poctěna. Navíc ve štafetové vestičce vedle plápolajícího slavnostního ohně. A večer stále neskončil. Začala „Biela noc“.
S úžasem jsem sledovala davy lidí v ulicích, klídek, žádné šarvátky, žádné strkání. Přemýšlela jsem, jaké to asi je, být Košičanem? Narodit se ve městě, kde se každý rok běží maraton. Být odmalička vychováván v lásce k běhu a k podporování běžců. Druhý den jsem se přesvědčila o tom, že už od maličkých prcků jsou k tomu vedeni. Že úcta k běhu se předává z generace na generaci a jít fandit není povinnost, ale radost.
Přišla neděle, počasí nám přálo a my vyjeli na start. Běžné peripetie s návštěvami WC, neztratit se vzájemně v davu, vyfotit se a už stojím v koridoru vklíněna mezi další nažhavené běžce. Prosím vysoké muže, aby vyhlíželi, zda nevidí mé kamarády – Češky a Slováky – ve žlutých vestičkách.
A najednou mne chytla za ruku Dana z vlaku. Další milé setkání, jásání nad mým rozhodnutím „přece jenom dát maraton“. Výstřel, start, zapnout hodinky a dýchat, dýchat, nespěchat.
Po půl kilometru vidím chvilku Evu, moji dočasnou bytnou, ale hned mizí. Plní svůj plán a ten je o hodinu rychlejší než můj. Běžím na své poměry rychle a užívám si skandování davů. Stále nevěřím, že to za chvilku neskončí. Postupně potkávám všechny své nové kamarády mimo Simony – ta běží skvěle a doběhne jako třetí Češka. Vivat, gazelko!
S některými kamarády chvíli běžím, ale hlídám si své tempo a proto je posílám dopředu. Mávám, ukazuju vztyčený palec a děkuji fanouškům. Chvílemi dokonce i slovensky. Jsou úžasní. Občas volají hesla typu „Děkujeme, že běžíte“. Cesta ubíhá dobře, stále je co sledovat, sluchátka nepotřebuji ani minutku.
Poslušně baštím gely, banány v soli a podobné pochoutky a vnímám, zda se tělo nevzepře. Když dobíhám první půlku, míjí mne vítězové. To je dobré znamení, běžím dle svých možností. Užívám si jejich slávu. Probíhám Náměstím Osvoboditelů, davy doslova bouří.
V druhém kole je podstatně volněji. Na trati zůstává jen asi 1800 maratonců, ale fanouškům to nevadí. Děti dál nastavují ručičky na plácnutí, všichni tleskají, leckdy při chůzi po chodníku. V Košicích fandí všem, ale ženám víc a to si užívám.
Velkým šoumenem byl běžec z Jižní Afriky, který vbíhal do zahradních restaurací, roztahoval vlajku své země a fotil se s fanoušky. Leckde upil piva a běžel dál. Doběhl v pohodě, pár minut přede mnou. Díky těmto „týpkům“ trasa ubíhá veseleji. Stejné pozdvižení budil mladík s péřovými křídly. „Jé, anjelik uteká“, se ozývalo stále dokola ze všech stran.
Zdá se, že jsem poslední ze všech známých, ale nevadí mi to. Postupně mi mávají, když se potkáváme a já si dál šlapu ke svému vysněnému cíli. Na 24. kilometru přichází několikátý dotaz na Milošovo zdraví a na to, jak jsme zvládli donést štafetu bez obří organizace přes dva státy. Ale tento dotazovatel je jiný. Říká, že chtěl běžet s Milošem na 5 hodin a jestli bych Miloše nezastoupila. To je mi samozřejmě ctí a získávám tak partnera na dalších 18 km.
Děkuji ti, Jane! Tvrdil jsi, že tě táhnu, ale pomohli jsme si navzájem. Ty mne nejenom datlemi a cukříky, zpěvem dětské písničky, ale tím, že jsi se mnou byl. Postupně jsme nabalili další dva muže a přes drobné laškování o věku a rychlosti jsme se počtvrté ocitli na Náměstí maratonu míru a už nám zbývaly jen dva kilometry do cíle. Posbírat síly, natáhnout krok. Ale ejhle, ještě se otáčet a povzbuzovat své parťáky…
CÍL! Cíl maratonu. Ruce letí nahoru, slzy hrknou do očí a už se vzájemně objímáme, nastavujeme hlavu na medaile a já se vítám se všemi, kteří na mne čekají.
Zamilovala jsem si Košice a jsem spokojená, unavená, šťastná. Zajímají vás vítězové? Tak mrkněte do výsledkové listiny, letos zvítězilo 1500 běžců – 1343 mužů a 157 žen. Protože v maratonu vítězíme sami nad sebou!
