Svůj příběh začínám již několik dní před samotným závodem. Beru si v práci dovolenou, abych se mohla připravovat na závod.

Hned první den volna ale nezačíná šťastně. Čekala mě poslední injekce do kolene. Do nemocnice jsem šla již značně vyklepaná, neboť jsem věděla, že to není jen štípnutí od včeličky, ale vždy jsem měla spíš pocit, že se do mě zabodl celý roj včel, vos a sršní dohromady.

Statečně jsem se položila na lehátko, zaklapla oči, křečovitě se chytla okrajů lehátka a čekala. Strašná to bolest, a kdyby mě sestřička tak láskyplně nedržela a neutěšovala, přísahám, že z té ordinace uteču, což jsem hodně rychle udělala ihned potom, co jsem slezla z lehátka, se slovy, že tady už mě jen tak neuvidí.

A co teď? Značně otrávená bolestí a s myšlenou, že si na čelo napíšu „Nemluv na mě, riskuješ tím, že tě pošlu do háje“, jsem zalezla do postele s naivní představou, že se vyspím a hned jak otevřu oči, bude po bolesti. Nestalo se tak, a já byla nucena další dva dny vydržet v klidu, ač mi to činilo neskutečný problém. Přichází první obavy, jestli budu moci závodit.

Po pár dnech odpočinku se koleno naštěstí celkem uklidnilo, do pokojíku jsem si nastěhovala nové kolo a tak volba byla jasná, cyklo-výlet. Vyrážíme s Marťou a první kilometry trasy mě doslova ničí, před námi pro mě nekonečné stoupání.

V dusném počasí se nemůžu pořádně nadechnout, polívá mě studený pot a chce se mi zvracet. Naštěstí mám pití v batohu a mám tak alibi pro zastavení aniž bych musela přiznat, že to prostě nezvládám. Zbytek trasy už byl pohodový a nakonec se dostáváme na 80 km.

Následující dny se snažíme být stále v pohybu, ať už plaveme, běháme, jezdíme na kole, na in-linech, jsme na hikingu a já na florbalovém tréninku či přátelském utkání.

Ve středu přichází obrovská krize. Odehrává se něco, co mě sráží na kolena a já vůbec poprvé mám chuť to vzdát. Budí se ve mně mé ufňukané já, kdy se mi hlavou honí myšlenky, že to nezvládnu, že dělám něco, co ani nechci, nedokážu přiznat, jak obrovsky se toho bojím ale nemůžu to teď vzdát právě pro ty lidi, co mě podporují a věří mi.

Končím se slzami v očích v posteli a stále si opakuji citát, který mě drží nad vodou: „Až to budeš chtít vzdát, vzpomeň si na ty, co by tě tak rádi viděli prohrát.“

A je to tady, můj velký den. Po noci plné bláznivých snů, kdy jsem se samozřejmě při plavání topila, z kola padala, mě probouzí zpráva na mobilu. K mé smůle mi Marťa píše, že se jí obnovila bolest v lýtku a její start je tak ohrožen.

„No to je v prdeli,“ bleskne mi hlavou a vzápětí vymýšlím, jakou končetinu bych si mohla poranit samozřejmě hroznou náhodou já, jen abych nemusela na startu být sama. Nápady na sebepoškození mě opouštějí ve chvíli, kdy se Marťa i přes bolest rozhodla závodit. Jsem zachráněna.

Beru si batůžek a setkávám se, se svým fanklubem Markétkou a Lucinkou, které mě po celou dobu obrovsky podporovaly a i v den závodu byly se mnou. Přijíždíme na místo činu, a hurá, no zase tak velké hurá to není, se registrovat. Slečna u registrace se na mě tak zadívala a prohodila: „Hodně štěstí.“ S úsměvem jsem odvětila: „Díky budu ho potřebovat.“ Přesně čtu její myšlenky „tohle, že chce závodit?“

Do startu mám ještě trošku času, tak se jdu pozdravit s kolegy v práci. Jeden z mých kolegů už je otrlý závodník, tak se ho hned chytám a vyzvídám, kam si mám dát kolo a jak to všechno chodí.

Byla jsem odkázána k jakémusi depu, kde jsou zvláštní stojany a na to si prý mám to kolo pověsit, ale jak to už mi neřekl. Hodím očkem kolem sebe a jsem jasný profík a už si kolo věším s myšlenkou, že to bude sranda ho potom dostávat dolů.

Ve chvíli, kdy jsem do košíku házela věci potřebné k závodění tak, jak mi přišly pod ruku, se vedle mě zjevila slečna. Podle toho, jak mluvila, jsem měla pocit, že zrovna přijela z mistrovství světa. Svůj prostor v depu měla vychytaný do posledního detailu, div nevyměřovala pravítkem mezeru mezi botami.

Koukla jsem se zoufale na hromádku svých poházených věcí a došlo mi, že takto to asi nebude úplně dobře. No co, vždyť já si to chci užít, ne honit minuty. Mezitím se vedle mě nastěhovala i Marťa, tak jsme se mohli společně vydat vyslechnout pár úvodních slov, které jsem stejně pro nervozitu nevnímala.

Rozhlížela jsem se tak kolem sebe po těch vyrýsovaných svalnatých postavách a jen jsem si říkala „Marťo ty jsi takový kopyto, že jsi, se nechala ukecat.“ Jedno prvenství mám jasné už na začátku, jsem prostorově nejvíc výrazná.

Jsme na koupališti. Prvně startují borci, vůbec nepozoruji jak plavou, neboť si tak vesele, nervózně poskakuji na okraji bazénu a bavím se s kamarády, kteří mě rozesmívají. Utkvěla mi v hlavě věta „Marťo ty jsi tedy borec, že do toho jdeš“, na kterou jsem reagovala „Ne já jsem blbec.“

Konec srandy, ocitám se ve vodě, a je odstartováno. Plavání je jediná disciplína, v které si věřím a kterou si užívám, tedy aspoň do chvíle než mi dva týpci zkříží cestu a jeden z nich mě obdaruje kopancem do ramene. I tak jsem spokojená, jak jsem doplavala, a při vylézání z bazénu, jsem se stihla ještě otáčet, a pomalu počítala, kolik lidí jsem nechala za sebou.

Dobíhám do depa, a nevěřili byste, co pro mě bude v závodě nejtěžší. Navlékání ponožek se jeví, jako nezvladatelný akt. Klátím se ze strany na stranu, soukám na mokré tělo oblečení a fakt mi to zabírá spoustu času, během kterého mě předbíhá většina závodníků, co doplavali až po mně. Po dlouhé chvilce v depu nasedám na kolo a vyrážím na cyklistickou část.

Trasa je zpočátku pro mě zbytečně moc kopcovitá a musím přiznat, že se obrovsky trápím. Nemůžu šlapat ve stoje, neboť se nedokážu opřít do řidítek pro bolest v rameni, předjíždí mě další závodníci a psychicky mě to šíleně deptá. Naštěstí potkávám na trati kolegyně, které mi dávají sílu bojovat dál. Cyklistická část končí pár kopečky, u kterých si ještě trošku zanadávám, ale blíží se depo a přichází poslední část závodu, avšak ta, které se nejvíce obávám, běh.

V depu už jsem podstatně rychlejší než po plavání, neboť jen zahodím kolo, přilbu a štrádím si to na běh nasazujíc si mp3 do uší, když v tom zaslechnu známý hlas „No tak běžím ne?“ Byla to moje sestra, totální nesportovec, a mě v tu chvíli, kdy jsem už skoro umírala, napadla jediná odpověď: „Ty vole jdi někam,“ a pokračovala jsem si vesele dál.

Vybíhám a první metry jsou zase do kopečka, vlastně mám pocit, že celý závod je do kopce, jen to koupaliště naštěstí postavili na rovině. Potkávám Markétku s Lucinkou a Klárku, které jsou ty nejúžasnější fanynky a ženou mě dopředu. Potkávám se i s Marťou, jako vždy je vysmátá a asi o kolečko rychlejší než jsem já, plácneme si pronesu větu „nesnáším tě“ a pokračujeme každá svojí cestou.

Při náběhu do druhého kola jsem ovšem zaslechla něco, co jsem slyšet neměla: „Podívej, ta je dobrá na to, jak vypadá.“ A i když vím, že to nebylo myšleno špatně, ba dokonce to asi byl jakýsi obdiv, v tu chvíli mě to zvláštním způsobem zasáhlo.

Nechtělo se mi běžet dál, celou dobu se mi hlavou honily myšlenky, jak je smutné, že soudíme ostatní podle vzhledu, aniž bychom znali jejich životní příběh. Snažila jsem se do hlavy nacpat, že závodím pro sebe, že si to chci užít a že je hrozně důležité, že jsem do toho šla a nenechala se odradit těmi, co říkali, že to nedokážu.

A já jsem to dokázala, doběhla jsem do cíle a svůj první triatlon ukončila v objetí Marti. Zbytek pocitů vám bohužel nemůžu sdělit, neboť jsem asi dobíhala v kómatu a moc si toho nepamatuji. Snad jen to, že místo pocitu štěstí, jsem prožívala zvláštní pocity zklamání.

Možná proto, že jsem věděla, že mám na víc, možná pro to, co jsem zaslechla, nebo pro to, že jsem prostě tydýtek. Ten pocit „vítězství“ se dostavil, až po třech týdnech, kdy se mi do rukou dostalo video z onoho závodu. A já už dnes vím, že příští rok chci na startu stát znovu.

Musím poděkovat všem, kteří mi věřili, fandili a podporovali mě, neboť si toho velice vážím. A i když jsem tento článek nechtěla psát, neboť pro mě není lehké přiznat své pocity, které ne vždy byly příjemné, doufám, že pro někoho budou přínosem.

Takže pokud milujete sport, a nepatříte mezi nejhubenější hoďte to za hlavu, je důležité, že se hýbete, děláte něco, co vás baví a jestli s tím má někdo problém, tak věřte tomu, že je to jen a jen jeho problém :-).

Čtěte také: Jak jsem začala běhat. A ukázala světu, že na to mám