Jmenuji se Katka, je mi 30 a nikdy jsem nebyla sportovní typ. Tak jak to, že běhám?

Začátky

Běhání mě lákalo vždycky a během posledních deseti let jsem se o běh snažila několikrát. Pokaždé jsem ale skončila po prvním výběhu. Proč? Vůbec nic jsem o běhu nevěděla.

Prostě jsem jen co nejrychleji vyběhla a po půl minutě jsem rudá a udýchaná přešla do chůze, protože to dál jednoduše nešlo. Bolely mě nohy a nevydržela jsem s dechem. S pocitem, že mi to prostě nejde a běh asi není pro mě, jsem to vždycky na nějakou dobu vzdala.

Letos na jaře jsem po všech těch skupinových cvičeních v tělocvičnách hledala sport, který bych mohla provozovat venku, sama, kdy se mi zrovna zachce a ještě bych u toho mohla poslouchat hudbu. Napadl mě opět běh. Tentokrát jsem to udělala jinak.

Místo abych hned bezhlavě vyběhla, jsem začala teorií. Asi dva týdny jsem procházela všechny weby a diskuze o běhání a konečně jsem zjišťovala, co všechno jsem v předchozích letech dělala špatně.

Pomalu jsem se seznamovala s běžeckou komunitou, poučila jsem se, jak mám správně dýchat, že mám běhat POMALU, řešila jsem nášlap, klenbu, běžecký styl, oblečení, boty, držení těla, práci rukou – no bylo toho hrozně moc – skoro věda.

Nakonec jsem si našla běžecký plán pro úplné začátečníky na 9 týdnů. Vyhovoval mi, protože ze začátku se vlastně více chodilo, než běhalo. Pak už jsem byla konečně připravená na svůj první výběh.

První výběh

Tak kam jít? K řece? Tam přece běhají ti „praví“ běžci, ti se mi určitě budou posmívat, že to „neumím“ (jo, opravdu jsem si to myslela). Tak do lesoparku? Tam se zas scházejí mladí, ti se mi zas budou smát, že vůbec běhám. A kdybych si dala sluchátka a nasadila sluneční brýle a nevnímala nikoho kolem sebe? No tak to by šlo.

Tak tedy lesopark. Pěkně jsem si připomněla, jak mám dýchat, jak mám došlapovat, jak mám držet ruce. Nakonec to bylo úplně jedno, po prvním výběhu jsem tohle všechno přestala řešit a dělám to prostě přirozeně.

První výběh podle plánu vypadal asi tak, že jsem měla 9 minut jít a minutu běžet. To se opakovalo 4× po sobě. Ta minuta v kuse byla maximum, co jsem dokázala uběhnout. Vůbec jsem nechápala, jak bych mohla další týden běžet v kuse ještě o minutu déle. Opravdu jsem tomu nevěřila, ale rozhodla jsem se, že ten plán dokončím a nevzdám to za žádnou cenu.

Další týdny se snižovaly minuty chůze a přidávaly minuty běhu. Vždy, když končil týden jsem si říkala, že není prostě reálné, abych ten další týden dokázala ještě prodloužit o minutu běh. Přišlo mi to nemožné. Nemožné to nebylo. Šlo mi to. Jen tak. Zlepšovala jsem se. A tak jsem tomu začala věřit.

Bylo to úžasné – já, která jsem u sebe nikdy ve sportu neviděla žáden pokrok, jsem ho tady viděla a cítila. To je na běhu skvělé. Za poměrně krátkou dobu vidíte ten pokrok a zlepšení, které vás motivuje. Po devíti týdnech plánu přišla euforie – dokázala jsem uběhnout 5km v kuse! Pomalým tempem, ale dokázala!

Příprava na první závod

Když jsem ze sebe měla takovou radost, že už zvládnu běhat bez chůze, tak jsem se rozhodla, že si zkusím závod. Vybrala jsem si závod Run Tour na 5 km v Olomouci . Hlavně proto, že je to větší akce, tak bych se tam mohla se svým pomalým tempem lehce ztratit. Navíc se mi moc líbila trasa, celá vedla parkem.

Dala jsem si cíl zaběhnout závod za 30 minut. Opět jsem si našla plán, podle kterého bych to měla zvládnout. V rámci tréninku a motivace, jsem se zajela podívat s kamarádkou (kterou pořád přemlouvám k běhu a ona pořád odolává) na jeden ze závodů Run Tour do Ostravy. Byla jsem hodně zvědavá, jak to vlastně probíhá, co se tam děje, jaká je atmosféra. Úplně mě to tam nadchlo, skoro jsem litovala, že už neběžím taky. Tím víc jsem se začala těšit na „svůj“ závod.

Tréninkový plán jsem více méně dodržovala, až na poslední týden před závodem – to mi pokazila nemoc. Ono to běhání v dešti se muselo někde projevit.Takže týden před závodem nastoupily obavy, jak to vlastně nemocná a bez tréninku zvládnu. Pořád jsem na to musela myslet, až jsem si nakonec řekla, že to nebudu řešit a pojedu si to hlavně užít a na čase mi až tak záležet nebude.

Závod je tu

Noc před závodem spím relativně dobře – 6 hodin – u mě úspěch na to, že mě čeká něco, o čem poslední dva měsíce přemýšlím, mluvím, představuju si… Ráno s přítelem vyrážíme vlakem do Olomouce, včas dorazíme do zázemí startu, vyzvedávám si startovní balíček, rozkoukávám se, všechno se mi líbí, mám pořád úsměv na tváři, nejsem vůbec nervózní a spíše se už těším až vyběhnu…

Sledujeme závod dětí a už když je vidím, tak chci běžet taky. Jdu se trochu proběhnout a protáhnout, na toi toi si zajdu třikrát během hodiny, pořádně zavážu tkaničky, v mobilu nachystám aplikaci, písničky… už nevím co by, chci už běžet.

Konečně – pomalu se scházíme na start, jdu více dozadu, ať nikoho nezdržuju. Ještě si připomínám strategii, kterou jsem si celou dobu připravovala. Nepřepálit první kilometr. Neřešit, že mě někdo předbíhá!

Nerozptylovat se ničím okolo sebe. Správně dýchat. Soustředit se na písničky, které jsem si pečlivě asi týden vybírala a sestavovala podle tempa. No, hlavně ale nepřepálit ten první kilometr.

Startujeme! Všechno bylo samozřejmě k ničemu. První kilometr přepálím. Vadí mi, že mě předbíhají. Mám radost, když předbíhám já. Písničky nevnímám vůbec. Všude jsou lidi, každý nám fandí, všichni fotí, většina se usmívá. My běžíme. Vůbec nestíhám na nic myslet, prostě běžím s davem.

První kilometrovník jsem ani nezaznamenala, u druhého si říkám, že ještě tři a je to. Chvilku na to občerstvovačka. Žízeň nemám, nezastavuju se. Běžím dál. Aha, tak už jsem za půlkou, tak to by měl přijít výběh na most – kopeček.

Tak na to se moc netěším, ale chci to vyběhnout, nechci přecházet do chůze. Tak hlavně pomalu. Podaří se mi to. Z mostu stíhám i zamávat příteli, který je dole a fotí. Sbíháme do druhé části parku – poslední pátý kilometr.

Tam "potkávám“ Tomáše Zahálku s Evou. Vzpomínám si, že někde v diskuzi psal, že s Evou poběží na 30 minut. Tak to je fajn, to je i můj cíl, budu se jich držet. Před sebou už vidím lávku – mírný kopeček a pak seběh a cílová rovinka – takže za chvíli je opravdu konec?

Dobře, tak ten „kopec“ musím zase pomalu vyběhnout a pak už jen poběžím do cíle. Na lávce mě předběhne Tomáš s Evou a běží do cíle. Teda ne, oni neběží, oni letí!!! Tak já to zkusím taky, přidávám, z kopce se snažím nebrzdit, tu cílovou rovinku se pokouším běžet ze všech sil co ještě mám (na fotkách to pak vypadá, že se spíše trošku rychleji procházím).

Vlastně vůbec nevím, kdy přesně jsem proběhla cílem, zastavuji se až u lidí, kteří mi dávají medaili a sundávají čip. Připadá mi, že závod trval asi pět minut. Jsem pořád nějak mimo, nechápu, že už to je vážně za mnou, že to opravdu proběhlo. Svůj čistý čas zjišťuji až ve vlaku směrem domů. 00:29:59 !!! Tak se mi to nakonec povedlo!

A co teď?

Závod mám za sebou a co teď? Nepříjde stagnace? Do teď jsem vlastně od začátku jela podle nějakého plánu a najednou je to za mnou. Po dvou dnech po závodě jdu na menší výklus. Všechno mě bolí, ale jde to. Nejsem ale nijak nadšená. Tak fajn, nebudu to hrotit, budu si běhat, až se mi bude chtít! Třetí den od výklusu už mám absťák a nemůžu se dočkat, až večer po práci vyběhnu… uf, takže v pohodě, nic se neděje, žádná stagnace

Plány do budoucna

Přes zimu se chci naučit běhat pomaleji a delší trasy. Když už mám za sebou ten první závod a vím už co a jak, tak bych si určitě příští rok chtěla zaběhnout nějaké pětky, desítky a možná i 1/2maraton?? Zatím uběhnu 11km, tak snad to natrénuju.

Tohle píše každý a já to musím napsat taky. Kdyby mi někdo v dubnu (kdy jsem se začínala pomalu rozběhávat ) řekl, že poběžím závod a dokonce se budu cítit na to, že uběhnu někdy 1/2maraton – nikdy bych mu nevěřila.

Tehdy mi lidi, kteří běhali maratony připadali jako hrdinové (a oni jsou), ale v životě by mě nenapadlo, že bych mezi nimi mohla jednou být také já. Běh mi ukázal, že i já, věčný začátečník, můžu překonat sama sebe.

Proč vlastně běhám?

Protože ať vyběhnu s jakoukoliv náladou, zpátky se vracím vždycky s výbornou. A taky pro ten pocit, kdy překonám první kilometr, kdy mi to běží samo, potom druhý a třetí, kdy mi těžknou nohy a říkám si, že dneska bych to mohla zkrátit, tak následuje kilometr čtvrtý… a v tom to příjde… najednou se mi běží skvěle a mám pocit, že mě nikdo nemůže zastavit. Že už prostě poběžím pořád. Zkuste to taky, běžte!