První velký jarní závod – Hervis půlmaraton v Praze včera rozproudil tisíce závodníků i fanoušků. Byl to můj první půlmaraton a jsem nadšená svým časem, lidmi okolo i organizací závodu.
Jsem běžecký nováček. Každý máme rád, když v nás někdo věří. Když ten někdo je tak úžasný člověk jako hradecký lékař a běžecký nadšenec Tomáš Soukup, je radosti kopec. V říjnu mne přijal pod svoji ochranu a řekl: „Zhubneš 10–15 kg a na jaře běžíš půlmaraton pod dvě hodiny“.
A tak jsem se zaměřila na stravu, na běhání a na pozitivní myšlení. Úplně jsem vynechala pečivo, poslouchala rady a dodržovala jídelníček. Občas jsem hřešila a to zejména vínečkem. Vždyť na druhé straně je to přece zdravé, že?
Řekla jsem si, že když zvládnu běhat celou zimu venku, mám vyhráno. Netušila jsem, že zima bude tak dlouhá a že to bude největší devíza do jarních závodů. V době, kdy spousty hobíků ještě nevylezli ze svých pelíšků, já zaběhla na Pečenské desítce svůj první rekord – 10 km těsně pod hodinu. Zhubla jsem 11kg, rozdávala energii na všechny strany a stále nechápala, že bych měla půlmaraton dát pod dvě hodiny. Ale trenér má vždycky pravdu. I to byl důvod, že jsem mu před týdnem uvěřila znova a upsala se na květnový maraton.
Poběžím se STATEČNOU BANDOU a podpoříme svým během sdružení Roska. Náš příspěvek bude použit na letní rekondiční pobyt pro pacienty s roztroušenou sklerózou. Na trénincích se postupně sžíváme a učíme podporovat jeden druhého. Poběžíme jako skupina přátel, která si poradí s „maratonskou zdí“ stejně snadno, jako falanga s hradbami. V našem přátelství a sounáležitosti je síla. Jinými slovy RUN 4 FUN – BĚHEJME PRO RADOST.
Odhodlání naší bandy amatérů, kteří většinou začali s během velice nedávno, korunuje i slogan, který vznikl spontánně na tréninku:
My jsme velká banda,
trénovaná z Manga,
trénujeme nohy – mozky,
běžíme pro kamarády z Rosky.
Ale zpět k 6. dubnu 2013. Poslední týden byl lehce nervózní. Neuvědomovala jsem si to, protože jsem byla v zajetí myšlenek na maraton, ale tělo se hlásilo. V pátek ráno mne tak bolel celý člověk, že se mi ani nechtělo jet do práce. Nadšení všech okolo mne, maily a SMS mne udržovaly v lehkém napětí.
Největším problémem pro mne bylo jak odhadnout potřebný počet vrstev. Aby mi nebylo teplo, ani zima. Zpětně si myslím, že to jsem to zvládla skvěle. Rozhodně jsem nemohla běžet v tílku a trenýrkách, jak jste viděli u sportovců na čele dlouhatánského hada běžců. A tak jsem zvolila dvě lehké vrstvy z funkčních materiálů a se sbaleným batůžkem se vydala na cestu.
Dvě hodiny do startu utekly náramně. Setkání s mnoha lidmi, kteří čtou mé články nebo naopak já jejich. V patách mi byl fotograf, který měl za úkol zdokumentovat závěrečný dílek do skládanky o splněném snu. A najednou bylo 15 minut do startu a my stály s kamarádkami frontu na WC. Každý měl minutu, abychom start stihly a přitom za námi byla další fronta. A už stojíme v koridoru J, zapínáme přehrávače a sporttestery a čekáme na úvodní tóny Vltavy.
Už! Více než 10 minut jsme pomalu postupovaly a proběhly startem. Karolína, která nás vedla, nasadila tempo a my se držely a posunovaly se k levému kraji, kde bylo volněji.
Stejně jsme mnohokrát musely kličkovat, abychom se udržely ve skupině. Běželo nás pět a chvílemi i víc. Karolína znala spoustu lidí, zdravily jsme se, usmívaly, chvílemi povídaly. Pořád mi svítilo v hlavě červené světlo „Dýchej“. A tak jsem se snažila nadechovat nosem, abych svoji standartně šílenou tepovku udržela pod hranicí infarktu.
Podařilo se mi to. Na čtvrtém kilometru jsem upadla, ale hned jsem běžela dál. Ruce odřené, špinavé, ale za pár minut už jsem na to ani nevzpomněla. V tom je síla masových běhů. Jste součástí velkého celku. Máte pocit, že se Vám nic zlého nemůže stát. Stačí zvedat nohy, hýbat rukama, nadechovat se a najednou je tu další občerstvovačka a za chvíli další a už je tu 18 km.
Úplně jsem zatuhla a v duchu si nadávala za tak hloupý nápad běžet nad své síly. Kdyby bylo koho, prosila bych, že nechci. Brečela bych, škemrala bych…ale jsem dospělá ženská, která do toho šla dobrovolně a před sebou má úžasnou oporu. Kája na mne pokřikovala snad každých 30 vteřin. „Zvedej kolena“ nebo „Když můžeš mluvit, můžeš běžet“ a roztomilé bylo „Teď to musí bolet, jinak by to nemělo tu váhu…a odpočineš si za cílem, teď není správný čas“.
A najednou cedule 200 m. Trochu jsem zrychlila, ale už opravdu jen trochu. Zprava mi mává kolegyně z práce a vlevo křičí kamarádi ze Statečné bandy…pár nádechů, párkrát kroků…první dotek modrého koberce… Vím, že jsem začala křičet „Uááá“ jak neandrtálec a zvedla ruce. Můj čas – 2:06:19.
Těsně za cílem jsem si je položila na hlavu – což dělám mimoděk vždy, když potřebuji zklidnit hlavu a udržet myšlenky – a už pomaličku šla a podávala dobrovolníkům čip, nastavila krk, který volal po medaili a svírajíc ji v dlani jsem se vracela k cíli pro další kamarádky.
Znovu se fotíme, sotva dýcháme a za plotem vidím transparent s mojí přezdívkou. Belhám se k dceři a kamarádce, abych ze sebe chrlila první dojmy. Je to úžasný pocit. Je to skvělé. Chci to znovu prožít a stojí mi to za spoustu ústupků.
Organizace byla skvělá. Ani jednou jedinkrát jsem neměla pocit, že něco není tak, jak v tu chvíli potřebuju. Až doma v diskuzích jsem si přečetla, co všechno bylo údajně špatně. Myslím, že všechno potřebné jsme dostali, všechno jsme se dozvěděli. To nejpodstatnější si každý z nás přivezl z domova – odhodlané srdce a srovnanou hlavu.
