Už od dětství jsem moc rád četl příběhy slavných sportovců. Nevím, jestli mám přesný přehled, ale za posledních 60 let tu vyšly jen tři životopisy českých hvězd středních a dlouhých tratí – o E.Zátopkovi (několik), o J.Odložilovi a J.Kratochvílové.

Pomyslel jsem si, že je to škoda, vždyť jen na dráze má ČR a SR z největších světových soutěží (OH,MS, ME, HME a HMS) kolem 15 medailí a dohromady s MS a ME v bězích do vrchu ještě mnohem více.

Dostal jsem nápad se do nějaké životopisné knížky pustit a postupně se to měnilo – nejdříve to mělo být o 4 běžcích, pak jsem uvažoval o dvou slavných jménech a nakonec mi vyšlo, že zkusím zavolat našemu druhému nejslavnějšímu vytrvalci všech dob – Vlastíkovi Zwiefelhoferovi.

Jeho legenda se kromě 6.místa v krosu zrodila na Běchovicích, kde dodnes drží nejlepší český výkon 28:35,2 (38 let!) a zejména na Velké kunratické. Pro mnoho běžců z VK zůstává tak trochu „jejich Vlastíkem“ a možná i díky jeho 9 vítězstvím a 34 let trvajícímu rekordu má pro ně Velká kunratická stále tak magickou příchuť.

Před naším prvním telefonátem jsem byl nervózní tak, jako před důležitým závodem – změřil jsem si tep a bylo to 120 (v klidu mám 45, v dobách trénování bylo minimum 34).

Vlastík je neuvěřitelně skromný člověk, ale proti rozhovoru nebyl a řekl mi, že pokud to bude dobré pro běhání, tak souhlasí.

Domluvili jsme si termín, k Vlastíkovi jsem přijel na dva dny a natočili jsme spoustu hodin rozhovoru na diktafon. A musím říci, že to byly možná dva nejkrásnější dny v mém běžeckém životě. Vlastík byl trpělivý, komunikativní a měl při rozhovoru obrovskou výdrž.

Pro otázky jsem si nedával žádné limity (jsou jich stovky, připravoval jsem je 14 dní) a řekl jsem si, že by byla škoda se takového běžce nezeptat na cokoliv a pak to utřídit. A přidat fotky (přímo do textu), výsledky a seznam závodů.

Knížka je vedena rozhovorovou formou (rozhovor zabírá ¾ knihy, v ¼ budou dvě celé tréninkové sezóny + výsledky, tabulky a seznam Vlastíkových závodů.

V knize se budete moci dočíst nejen odpovědi na všemožné otázky kolem Vlastíkovy běžecké kariéry, ale velká část bude věnována také dětství o období po ukončení vrcholového běhání (posledních 30 let).

Ukázka z Vlastíkova tréninku:

(V knize budou zveřejněny dvě kompletní tréninkové sezóny – 1975 /Běchovice 28:35.2/ a 1979 /6.místo na MS v krosu v Limericku a traťový rekord na Velké kunratické /10:58.9/).

Celkem za týden 295 km.

Vylaďovací týden před MS v krosu v Limericku (6.místo)

Celkem za týden 145 km

Ukázky z knihy „Vlastík Zwiefelhofer“:

Jaká dobrodružství jste zažíval (kromě sportování) se svými kamarády z dětství? (MAGICKÉ DĚTSTVÍ)

Bylo by toho hrozně moc a ještě by to nebylo všechno. V sousedství bydleli kamarádi (kluci), takže jsme si spolu od malička střídavě hráli po barácích, stodolách nebo zahradách (pamatuji si, jak jsem ve třech letech spadl do strouhy do kopřiv).

Tehdy nejezdila žádná auta a dnešní silnice do sousední vsi, u které stojí domek, byla polní cesta. Jen pro příklad – po dešti jsme dělali cesťáky – odvodňovali jsme louže z cesty do strouhy, pouštěli lodičky. V sobotu a v neděli dopoledne jsme chodívali s dvěma bratry z Klatov, kteří měli naproti nám babičku, do lesa na expediční výpravy – pozorovali jsme přírodu, lezli po stromech, po skalách, dělali žvýkačky ze smoly…

Po žních se chodilo na klasy a na podzim překopávat brambory – to se dělaly ohníčky. Na lukách kluci z hospodářství pásli krávy, takže jsme pouštěli draky, někdy se udělal k večeru ve vrbičkách ohníček a mastili jsme karty. Chodilo se na rybičky do potůčku, býval tam malý splav, který je dnes už je zavezený a nefunguje. Čudličky a mřenky vyjížděly na splávek a my jsme jako malí kluci do potůčku lezli a pod kameny je chytali. Dávali jsme je do velké 5 litrové zavařovačky a měly to jako akvárium, o které jsme se pak starali. K řece jsme chodili chytat jen vyjímečně plotice a okouny, na velké ryby jsem štěstí neměl.

Po zimě jsme někdy lámali kry a když přišla velká voda a zatopila luka kolem vesnice, tak to v zimě bylo výborné kluziště (to sem jezdili i lidé z Klatov). Při špatném počasí jsme si hráli ve stodolách, kde nám hromady sena posloužily jako matrace při skákání. S kamarády jsme si zahráli i deskové hry (člověče nezlob se, šachy, dámu, stolní fotbal).

Jeden z kamarádů dokázal vymýšlet pravidla pro nové hry – žravé šachy… Sbírali jsme dopisní známky, nálepky ze sirek a samozřejmě jsme si je vyměňovali. Také jsme museli chodit na bylinky. O prázdninách (v 5.třídě), jsme se domluvili i na brigádě v zahradnictví – trhali jsme rybíz. Od 8. třídy jsem už chodil na brigádu pravidelně (na 14 dní k zedníkům). Na střední škole jsme měli v létě povinnou praxi. Byla to všechno hra.

Jak jste se vyrovnával s nervozitou před závody? (NERVOZITA PŘED ZÁVODY)

Před startem jsem spal většinou dobře a když to nešlo, tak jsem dělal to, co mi poradil brácha jako staršímu žákovi. Čekal mě tehdy v Plzni závod na 1 km a já nemohl usnout. Brácha mi tehdy řekl: „Tak si lehni na břicho, to usneš“. Byl o deset let starší, věřil jsem mu a ono to fungovalo. Nevzpomínám si ale, že bych před závody nespal nebo měl probdělou noc. Před některými starty jsem cítil takové zvláštní brnění – prvních 20 metrů po výstřelu jsem nemohl pořádně hýbat rukama, pak ze mě ale většinou nervozita spadla a bylo to dobré.

Vzpomenete si na nějaký atypický závod? (DESETIMINUTOVKA DVOJIC)

Při Velké ceně Klatov se pořádala desetiminutovka dvojic. Byl to moc fajn závod, jednou jsem jej také běžel. V pravidlech stálo, že běžci se mohli střídat kdekoliv na trati – plácnutím „se dala“ baba a běžel další. Byl jsem ve dvojici se Standou Táborem a za deset minut jsme uběhli přes 4 kilometry. Závodilo se na krátkém stadionu (350 m), takže ten kdo neběžel úsek, přebíhal mezitím po úhlopříčce na další předávku. Byl to také krásný intervalový trénink. Sešlo se deset dvojic, stíny se jen míhaly ve světlech – závod měl moc zajímavou atmosféru, protože se běželo za umělého osvětlení.

Pokud byste si mohl určit ideální závod (délka, povrch, počasí atd.), jak by vypadal? (IDEÁLNÍ ZÁVOD)

Ideální závod jsem několikrát v kariéře zažil. Měl jsem rád, pokud bylo bezvětří, trochu chladněji (18–20 °C) a vlhko. Důležité také bylo, aby nepražilo sluníčko, měl jsem rád, když byla dráha mokrá, ale aby voda moc nestříkala. Pokud by na dráze existoval závod na 7 nebo 8 km, tak ten by mi vyhovoval nejvíce. Na pětce se často udrželi i patnáctistovkaři a ve finiši mě často porazili. A desítka byla dlouhá zejména počtem kol. V terénu jsem měl nejraději závody od 10 do 12 kilometrů.

Zažil jste v závodech (kromě situace, za kterou jste obdržel cenu fair play) nějaké pády? (ZÁVODY A PÁDY)

Na moje pády si nevzpomínám, zato u soupeře ano. Byl jsem 1. rokem mladší dorostenec a běželo se krajské kolo přespoláku (asi 2 nebo 3 km) na Hůrce v Klatovech. Asi 700m před cílem jsme přebíhali podruhé dva padlé stromy, a to už jsme běželi na špici jen dva. Soupeř z Tachova špatně došlápl, upadl a ještě se mu zula ve větvích tretra. Samozřejmě jsem na něj čekal, až se vymotá z větví. Nebýt starších rozklusávajících se kluků, kteří na mně křičeli, abych nečekal a běžel (začali se k nám blížit ostatní závodníci) asi bych tenkrát nevyhrál. Vybojoval jsem si postup do Trenčína na mistrovství republiky.

Kniha bude dokončena (vlastním nákladem) ve 2.polovině listopadu, zájemci si ji mohou objednat do 5.listopadu na e-mailové adrese: soptenko.jiri@centrum.cz