Právě začíná jarní sezóna, která bude letos opět trochu výjimečná. Letní olympijské hry v Riu de Janeiru lákají také české vytrvalce. I když se obecně očekávalo, že maratonský limit bude 2:17 a po dlouhém čekání byl pro účast vypsán až nemyslně ostrý limit 2:15, někteří čeští vytrvalci nevzdávají boj předem…
Největší šanci mají pravděpodobně čeští maratonští šampioni let minulých Vít Pavlišta, Jiří Homoláč a Jan Kreisinger. Každý z nich zvolil jinou přípravu a až za pár měsíců se ukáže výsledek zimní dřiny.
Homoláč hraje vabank
Úřadující mistr republiky v maratonu i půlmaratonu Vítek Pavlišta přiznává, že letos v zimě naběhal určitě více než předchozí zimy, soustředění ale žádné neabsolvoval, běhal v Liberci a v Praze. „Myslím, že to zatím nevypadá zle. Hlavně zdravotně jsem v pořádku,“ říká s tím, že v březnu bude s přípravou pokračovat.
Kromě českého mistrovského maratonu chce běžet také MČR v půlmaratonu v Pardubicích. A jak že to vidí s olympijskými hrami, na jaký čas si věří? „Když mi maraton sedne, tak pod 2:17,“ odpovídá. Snažil se o něj už loni na podzim, leč neúspěšně, na maratonu ve Frankfurtu nad Mohanem neměl svůj den.
O limit se chce pokusit i Jan Kreisinger, který při poslední olympiádě v Londýně na maratonské trati nechyběl. Již loňský rok do značné míry podřídil vidině olympijského startu a nyní absolvuje podobnou přípravu jako před čtyřmi lety, jen netrénuje v horách.
Dle jeho slov probíhá příprava zatím v poklidu, běhá dva měsíce. Snaží se naběhat co nejvíce kilometrů. „Zatím je to tak 140 – 160 km za týden, trénuji doma a nikam na soustředění se nechystám,“ prozradil. Přípravu směřuje k pražskému půlmaratonu a poté k maratonu, kde by chtěl běžet na limit. „Ale to všechno ukáže ještě čas, jak na tom budu,“ přiznává.
Zcela jiný přístup zvolil Jiří Homoláč, který se odhodlal vydat se do „domova šampionů“, do Itenu a trénovat spolu s Keňany. „V Keni jde vše podle plánu,“ zní z Afriky a ani třídenní výpadek vinou žaludečních problémů přípravu prý výrazně nenarušil. První pokus o limit 2:15, který by měl být v jeho silách, se Jiří Homoláč pokusí na maratonu v Hamburku v polovině dubna. Obecně se předpokládá, že případný druhý pokus si nechává na Prahu.
V běžeckých kruzích se však živě diskutuje, jestli týdny tréninku s Keňany ve vyšší nadmořské výšce po návratu do Čech pomohou nebo spíše naopak, to když se člověk, jak se říká, „zadře“. Co si o tom myslí sám vytrvalec? „Se změnou zimní přípravy jsem si žádné obavy nedělal, vsadil jsem vše na jednu kartu,“ říká a pokračuje: „Věřím, že to byla dobrá volba, a i kdyby se mi vysněný výkon nepodařil, tak už teď vím, že jsem zde získal cenné zkušenosti a zážitky, o které mě už nikdo nepřipraví.“
Pechek a Fejfar preferují hory
Oproti Pekingu 2008 a Londýnu 2012 už na olympijské hry nepomýšlí Robert Krupička, který ostatně stejně nejradši trénuje v lesích a střízlivý pohled má i Petr Pechek. „Vím, že na to, abych běžel 2:15 nemám. I 2:17 je podle mě trochu mimo moje možnosti,“ říká trojnásobný maratonský mistr republiky s tím, že letos by chtěl zvládnout maraton pod 2:20 a také se nominovat na MS v horském maratonu a pokud to vyjde, tam zaběhnout co nejlépe.
Stejně tak se spíše na závody v horách orientuje další běžec z domácí špičky – Ondra Fejfar se chce letos věnovat skyrunningu, nicméně na domácím mistrovství v půlmaratonu by chybět neměl. „Díky příznivým sněhovým podmínkám (příznivým pro běžce – téměř žádný sníh) jsem mohl odběhat mnoho kilometrů po lehce zasněžených hřebenech Krkonoš. To se mi tak zalíbilo, že v tom částečně pokračuji stále, i když je už sněhu více,“ říká k zimní přípravě. V Praze pak absolvuje rychlostní tréninky podél břehu Vltavy nebo na dráze. Prozradil také, jak rychle běhá: „Rychlé tréninky, tj. úseky od 500 m až třeba po 5 km, chodím naplno, zatímco vytrvalostní běhy dlouhé třeba tři hodiny si doslova užívám a nikam se neženu.“
Překvapí Dymák? A co Olejníček?
Naopak na maratonu by se mohl letos výrazněji prosadit Pavel Dymák, který loni překvapil, když se dostal mezi českou elitu Přípravu na letošní rok začal loni prvního listopadu a to tím, že začal běhat denně do práce a zpět, z Chrudimi do Pardubice a zpět je to celkem 25 kilometrů. „Ze začátku jsem jen klusal a zvykal si na velkou kilometráž. To trvalo zhruba 6 týdnů,“ vypráví Pavel a pokračuje: „Postupně jsem začal zařazovat tempové běhy, fartleky, stupňované běhy. Následně jsem pozvolna začal navštěvovat i stadion, abych odběhal něco rychlejšího.“
Dohromady nyní běhá 150 – 180 km za týden, jednou se prý dostal i lehce nad dvě stě. Jaký čas z toho bude? Reálný je podle samotného vytrvalce čas 67 minut na půlmaratonu a na maratonu pak 2:20. „Realita však může být úplně jiná,“ dodává jedním dechem. Ambice na start pod pěti kruhy ale letos rozhodně nemá.
Velmi blízko účasti na olympijských hrách je z českých vytrvalců patrně Lukáš Olejníček, který šel loni výkonnostně strmě vzhůru. Trochu paradoxně ale bude bojovat o účast ve stýplu. Pochvaluje si, že vydržel v zimní přípravě zdravý a mohl „odmakat“ vše, co bylo potřeba. O limit se pokusí v květnu a červnu na zahraničních mítincích, do té doby ho ale ještě čeká spousta dřiny, což sám ví. Držme tedy palce nejen „Lukymu“, ale i dalším klukům…
