Jsem nevidomý nebo slepý? Nevidím v oslovení slepec nic hanlivého.
Když slyším nějaké dítě říkat „hele mami, pán je slepý“, tak jsem šťastný, protože ono ví, na co mám tu bílou hůl v ruce. Děti jsou spontánní a je to naše budoucnost. Je dobře, že mají možnost dnes potkávat postižené lidi na ulicích a že s nimi třeba chodí i do školy.
Chci žít mezi lidmi a ne zavřený doma u počítače. Výraz nevidomý je módní v posledních letech, ale není úplně přesný. Například teď píšu poslepu, jen podle klávesnice, protože se mi kousnul speciální program. Asi těžko se dá napsat, že píšu „po nevidomu“.
Mám diagnostikovanou vrozenou vadu, ale dlouho jsem viděl dobře, tedy s brýlemi. Takže jsem dělal prakticky to, co ostatní děti a dospívající. Normální škola, učňák, zvládnul jsem řidičák, s brýlemi jsem přečetl poslední řádek u oční. Byl jsem i rok na vojně. Kolem dvaceti let se to začalo více zhoršovat. Jsem vyučený instalatér, pracoval jsem v několika firmách, to byla ta trošku divoká devadesátá léta.
Potom jsem přešel do fabriky na lisovnu, kde jsem byl do třiceti, než jsem dostal invalidní důchod. Asi od pětadvaceti to šlo s mým zrakem nějak rychleji do háje a rok od roku se to zhoršovalo. Má diagnóza je taková plíživá potvora, kdy mi nikdo neřekne, zda se to ustálí anebo jestli oslepnu úplně.
Venku, v počasí jako bylo v sobotu, kdy je po dešti vše tmavé, se mi kouká blbě a musím si dávat velký pozor, protože lidé a různé překážky mi na těch tmavých mokrých chodnících splývají a není tu žádný kontrast. Vidím je, jen když přijdu tak na metr a půl.
Proto mám raději počasí pod mrakem, ale bez deště. Sluníčko je super, ale to by nesměly být stíny a to jaksi nejde, že? Ve stínech lidi, auta a značky nevidím vůbec. Ale třeba ve sklepní hospůdce vidím i do obličejů lidí, kteří sedí naproti přes stůl.
Když běžím sám, vnímám cestu před sebou, rozeznám přechod z louky do lesa. Vidím louku a nebe, ale nerozeznám barvy. Prostě vím, že tráva je zelená a nebe modré a tak je to se spoustou věcí. Člověk si je pamatuje a už mu je jedno, jak to vypadá v reálu. Tak to je i se ženami. To je to asi nejtěžší na mé nemoci, že nevidím, jak jsou krásné.
Mé aktivity se odvíjejí od očí a to, co zvládnu, dělám. Plavání, turistika, cvičení, běh, cestování, rád poznávám nové lidi.
Můj velký kůň je balet, kde se skloubí mé aktivity: sport, kamarádi a třeba hospůdka po zkoušce, kde se rozebere kdeco. Patří k tomu i cestování, jezdíme na představení a zkoušky. Vloni jsme se dostali do Los Angeles a stali se mistry světa na jedné prestižní tamní soutěži.
Běhám rád a poprvé jsem vyběhl asi před sedmi lety, když jsem chtěl něco dělat se svým tělem. Běhal jsem po silnici do druhé vesnice, kde končí silnice a nejezdí tolik aut. S různými přestávkami jsem se k běhání vrátil, ale už u nás v lese, kde jsem vloni trénoval na štafetu v půlmaratónu nevidomých.
Traséra potřebuju, protože sám bych trať na závodech nezvládnul. Orientuju se jen tam, kde to dobře znám a když spadnu, tak se tolik nestane.
I u nás v lese raději zpomaluji v některých úsecích do lehkého klusu, protože je tam třeba na straně potok a žuchnout někam do díry je to nejhorší. Mám i takové zkušenosti a mí strážní andělé dobře zapracovali a ochránili můj život a zdraví. Nemají to se mnou lehké, nadřou se.
Já už zapojuji další smysly více než zrak, nemám problém jít sám po lesní cestě, vnímám chodidly povrch, rozeznám cestu a to, co už není cesta, ale krajnice.
Nechci sedět někde v koutku a litovat se. Znám spoustu slepců, kterým stačí počítač s internetem a to je jejich celý život. Jsem jiný v přístupu k životu – pohodář, optimista, občas trochu šílenec.
A proto jsem s radostí a očekáváním v srpnu využil nabídku od Nadace Leontinka a zaběhnul si 10 km na Run tour Olomouci. Mojí trasérkou se náhodně stala Jitka z Hradce Králové a postupně jsme se skamarádili. Protože jsme o pár vteřin překročili hodinovou hranici, rozjela se Jitka podruhé na Moravu a 14. září 2013 jsme spolu běželi znovu 10 km, tentokrát v Brně. Týden před startem v Brně jsem běhal desítku denně, abych nabral trošku sil. Začalo mě to fakt bavit i přes neustálé boje s lesáky, auty a lidmi na mé lesní trati.
Jak se blížil náš závod, tak jsem se moc těšil, že už patřím ke sdružení Báječné ženy v běhu, protože mám tričko. Že poznám i další členky. Popíšu vám, jak jsem svůj druhý závod prožíval.
Do Brna jsem přijel sám a na výstavišti mi lidé pomohli najít stan Nadace Leontinka. Prohodil jsem pár slov s paní, která mne očekávala, a bloumal mezi lidmi s nadějí, že si mě nějaká Bájenka podle trička všimne. Dočkal jsem se. První byla Jitka, moje trasérka. Ujistila mne, že všechny přijdou za mnou ke stanu a už jsem byl klidnější. Dorazil i Zbyněk, druhý nevidomý běžec s rodiči. Přijel jeho trasér a povídali jsme si.
A to už se začaly trousit Báječné ženy v běhu, které měly u našeho stanu sraz na společné foto. Opakovali jsme ho třikrát, protože stále někdo přicházel. Spousta jmen a hlasů, představování, dvě malé holčičky, které se mne trochu styděly. Shledání s celou skupinou předpovídalo, že se jde pomalu na to a na 5 km se vydaly startující.
Pro mne bylo super pozorovat napětí a pochyby, jak to kamarádky zvládnou kvůli nachlazení a podobně. Rychle mi to uběhlo v družné zábavě, najednou už jsme šli na start. I mně se v tu poslední minutku lehce sevřelo v krku. Ale to je taková nervozita, která je zdravá a okamžitě po vyběhnutí je pryč. Přece jenom nejde o nic moc velkého, ale dávka odpovědnosti tu je – udělat dobrý výsledek.
Holky lehkou nervozitu před startem rozháněly vtipkováním s naším vodičem na hodinu. Pojmenovali ho jako hodinový muž a uprostřed veselí najednou zazněl výstřel. Poslouchal jsem Jitku, abych se nerozběhnul brzy a nenarazil do běžců.
Na trati se mi běželo dobře, až na ty pravoúhlé zatáčky, kdy musím z normálního tempa zrychlit, abych ostře kopíroval Jitčino tělo, oběhl ji a nenarážel do ní jako koule v kulečníku. V opačné zatáčce totéž čekalo ji. Stejně si zase mákla a mé rady, aby tolik nemluvila a nevysilovala se, opět nějak neuspěly. Jednou mi dokonce vyhrožovala, že mi uteče a já jí odporoval.
Myslím, že běžci okolo nás se někdy můžou dobře bavit. Jitčina komunikace s ostatními běžci a hlášky typu „dívej se vlevo na fotografa“, její povzbuzování ostatních Bájenek a chválení fanoušků – to všechno je moc krásné.
Jako každý chlap, si při běhu užívám i pohled na štíhlé běžkyně a jejich zadečky. Ale v sobotu jsem neměl možnost zblízka se podívat. Ne, že by tam žádné krásné nebyly, ale raději jsem se soustředil na běh. Nejvíc se bojím, že někomu ublížím, kopnu ho do nohy, srazím a upadneme.
Na trase jsme se chvílemi dohadovali, kdo z nás určuje tempo. Jitka měla strach, že nevydržíme do konce a že příliš ženu, ale já si na některých úsecích říkal, že jsem pomalejší než ona a tak jsem zrychloval. Myslím, že jsme se doplňovali.
Pro mne je moc krásné pokecat si o něčem při běhu. Uteklo mi to tak rychle, že jsem nemohl uvěřit, když Jitka hlásila osmý kilometr. V tu chvíli jsem vnímal pocit, že nohy už se sotva zvedají, ale najednou ve finiši se mé tělo vždycky zmobilizuje a sprintuje. Je to moc super a nejde ani popsat, co přitom cítím. Je to prostě krásné! Možná i tím, že už je konec a přijde uvolnění.
Pěkně jsme si to zase užili a zlepšili se o 3 minuty. Krásné bylo i losování tomboly a to napětí, zda se třeba poštěstí někomu z nás vyhrát. Zuzky radost z nového sportesteru se přenesla na nás všechny. Šli na chvíli do hospůdky a to nemělo chybu. Já bohužel spěchal na zkoušku baletu a odjel brzy.
Díky Leontince mám svoji trasérku a nechci se jí vzdát, přestože mne nabízí rychlejší běžce. Baví mne běhat, chci se u toho bavit, rekordy jsou příjemné, ale ne nutné. A jsem rád, že jsem se stal mužskou menšinou v Bájo bandě.
Autorem článku je Aleš Příborský, nevidomý pohodář, který ke svým četným zájmům přidal i běh. Můžete ho potkat na turistickém putování, na tanečním pódiu i v hledišti opery. I přes svůj handikep žije svůj život naplno.
