Víte, o čem mluvím, že? Já neměla ještě vloni v zimě vůbec ponětí, co slovo půlka znamená. Že to je poloviční vzdálenost z maratonu. A letos jsem si dokonce řekla, že už mám jednu „pražskou“ zaběhnutou a tak poběžím pardubickou.
Ale vždycky se stane, co se stát má a já na startu v Praze byla. Pověstná Vltava mne vloni nějak minula. Tak dlouho jsme čekali na WC, že jsme do koridorů dobíhali. Letos jsem si závod užila od A do Zet. Vltavu jsem slyšela téměř devět minut. Zhluboka jsem dýchala, očkem mrkala na svého parťáka, který byl novicem na této vzdálenosti, a poslouchala. Je to vážně zážitek.
Áčkem se stalo, že už v metru jsem poprvé slyšela „ahoj Jitko“ a velmi ráda se přivítala s Milošem Škorpilem. Vždycky, když vím, že bude vodičem, mám dopředu pocit, že se mi nemůže nic stát. Sice jsem ho viděla naposledy na schodech z metra, ale znáte to. Své srdce taky nevidíte a víte o něm. A Zetkem se stalo loučení ve vlaku. S kamarádem jsme strávili 12 hodin a „výlet do Prahy“ jsme si užili.
Jak probíhal zbytek abecedy? Někde u písmena Ř byste našli potřásání rukou s ředitelem závodu Carlo Capalbo. My děkovali za zážitek a on se téměř dobrou češtinou ptal, zda bylo všechno v pořádku. „Dost vody, ovoce? Zábava byla? Dobrovolníci? Líbilo?“
Co říct tomuto úžasnému člověku, který přijel do naší země, udělal tady spoustu úžasné manažerské práce a teď nám děkuje a za hruď se přitom drží! Můžu mu jen vzkázat, že jediný problém jsou bezohlední běžci, kteří kličkují a ohrožují ostatní a taky chodci vydávají se za běžce. Oba tyto typy závodníků nehledí vlevo vpravo a mají pocit, že mají nárok na ty nejlepší služby.
Ale běžecký závod není supermarket, kde vtloukají prodavačům (leckdy marně), že vám mají prodávat sen a svádět vás k nákupu. Běh je svoboda, volnost, zážitek. Už jsem psala, že mnoho běžkyň se tam jede vyplakat. Já většinou slzím až doma u monitoru, na trati řádím, tleskám, ukazuju palec nahoru a rozpleskávám ostrůvky diváků.
Běh je festival a je třeba ho tak brát. Nemluvím o stovkách těch prvních. Ti mají jiné ambice a už jste o nich četli v sobotu odpoledne. Já mluvím o tisícovkách hobíků, kterým Carlo pomáhá splnit jejich sen. Vše je dostupné, vše je skvělé a ještě stovkám z nás podá ruku a poděkuje.
Zase jste se toho ode mne moc nedozvěděli? Tak příště pojeďte taky a nechte se nést. Staňte se součástí dlouhého barevného hada, který se kroutí Prahou. Poznáte toto úžasné město z jiné perspektivy a už nikdy nepůjdete po nábřeží bez myšlenky „tady jsem běžel/a“.
Protože proběhnout kolem Tančícího domu, po několika mostech, pod Letenskými sady, to se Vám v jeden den jen tak nepodaří. A když bude tak příjemné běžecké počasí jako letos, pokocháte se. Davy dobrovolníků vám to zpříjemní a vy jen „dýcháte a hýbete nohama“.
A radím Vám, nastudujte poslední 3 km – ty jsou nejkrásnější a užijete si je fanfárově. I Praha už umí fandit! V mých očích zatím nedohnala Košice a zkušení běžečtí matadoři by vám vyprávěli o dalších úžasných závodech, ale víte co?
Praha je Praha
Milý Aleši,
