Všem třem hrdinům povídky s díky za všechno, nejen za běh. M.
Marie se pomalu protáhla na posteli. Ale nemá čas polehávat, uvědomila si, čeká ji těžký den. Musí vstávat, vždyť má narozeniny, ach jo.
No tak, Majdo, pokárala se, člověk by se měl na oslavu svých narozenin těšit! Jenže ona se netěší, přiznala si. Vlastně se dneška spíš obává.
Sjede se veškeré příbuzenstvo. Bude to stejné jako o jejích čtyřicátinách, jenom ještě horší.
Tehdy slyšela rádoby hlubokomyslné proslovy o tom, že vstupuje do druhé, zralejší půlky životního běhu. Ano, milí příbuzní, vím, v druhé půlce života čeká na lidi tzv. zralá pokožka (přelož si: vrásčitá) a klidnější tok života (pochopitelně, zklidněný bolavými klouby a zády).
A co ji asi čeká dneska, při padesátinách?! Znovu uslyší totéž – Maruško, to je významné životní jubileum!
Dostane dary tvářící se honosně… a pokud budou zase proslovy, a jakože budou, uslyší určitě cosi o životní moudrosti a důstojnosti ženy po padesátce.
Ne, že by tyhle divy přírody nechtěla vlastnit. I když vlastně, jak byl ten aforismus, co tuhle slyšela? Kdo je moudrý, ten je buď mrtvý, nebo by už radši měl být… Ehm, možná není o co stát.
Takže dost úvah, rozhodla se, nasadím prostě standardní celodenní úsměv, vyzkoušíme hned před zrcadlem – výborně, příbuzní budou spokojení.
A vůbec, dnešek bude fajn, na všechny dary věcné i slovní zareaguje s profesionálně zahraným nadšením. Upřímně poděkuje i za hrnec od Becka… jen aby nedostala nějaký úžasný dar typu váza s vyrytou padesátkou! To by fakt neustála.
Ale ustála, napadlo ji, vždyť mám trénink, těch hrnců už mám a skleničku se čtyřicítkou zastrčenou hluboko do kredence taky. Zvládnu každý dar, usmála se sebejistě na svůj zrcadlový obraz vyrovnané ženy.
Zvládnu každý dar? Fakt? Marie zamyšleně obrací v ruce obálku s dárkem od staršího syna Maratonce a jeho dívky Běžkyně. Zvláštní dárek k padesátinám.
„Mami, přihlásili jsme tě do závodu v běhu na pět kilometrů. Součástí daru je zaplacené startovné, běžecké tričko, sportovní batůžek a námi vedená odborná příprava.“
Cítila, jak v ní narůstá panika. Kdy naposledy BĚŽELA? Občas se sice snaží doběhnout tramvaj, ale jen v případě hodně velké časové tísně a s malými úspěchy. Kde jsou doby, kdy běhala foglarovské závody s Jižním rychlíkem?
Kdesi v… prachu (nebuď sprostá, napomenula se), ano, v prachu, stejně jako doba, kdy bývala Nšoči nebo lezla s Hillarym na Everest.
Jenže ti mladí to myslí vážně, uvědomila si. Závod, kde se měří čas! Při té představě se zpotila hrůzou. Ta ostuda! Nepřipadá v úvahu. No ale co s tím udělám, že bych třeba v den závodu onemocněla?
Koukne na kalendář. Kdyže je ten závod? Za dva měsíce? No, mohla by zkusit začít trénovat, a vidělo by se. Ono mi vlastně stejně nic jiného nezbude, uvědomila si, když si vzpomněla na odhodlaný výraz svého syna Maratonce i nadšený výraz syna mladšího, Bosoběžce, souhlasícího s tím, že vypomůže při výcviku matky.
A milý katastrofunetušící obličejík Běžkyně, vyprávějící cosi o bězích třikrát týdně, okruzích Stromovkou… Zamrazilo ji.
Ne, dneska neusne. Tím spíš, že zítra ji podle všeho čeká první trénink.
Marie běží. Neví, kdy se to přetočilo. Kdy ztratila autoritu, kdy…?
Syn Maratonec kluše vedle ní. „Mluv, musíš mluvit“ „Ehm? A co bys chtěl slyšet?“
„Ale nic. Jen chci slyšet tvůj hlas, mami.“ Chce slyšet můj hlas, jako když byl malý. Zaplaví ji vlna něhy.
„Víš, když jsi byl malý, měl jsi hrozně rád, když jsem ti vyprávěla pohádky…“
„Funíš, mami!!! Přešvihli jsme to, poběžíme dál a ty budeš pořád mluvit, rozumíš? Potřebuju slyšet, jak dýcháš, musíš zvládnout běh a hovor současně.“
„Za devatero…horami…za devatero…řekami…“ Uteklo dvacet let, pohádka je stejná, syn se změnil, vyrostl, já jsem stejná? Když jsem běhala na čas naposledy, před třiceti lety, tak se při běhu nemluvilo. Co o běhu vlastně říkala naše učitelka tělocviku? Nepřestávej!“
„…žila jedna stará královna…“
„No vidíš, jak ti to jde!“
„…a ta si hrozně přála děťátko…“
Fakt?
Běží, funí, teď může funět. Běží totiž sama, Maratonec stojí se stopkami v ruce na startu a měří čas. Její přerývaný dech tudíž neuslyší.
„Přidej, mami!“
Přidává, už se neodvažuje odporovat. Kde se v synovi vzala ta nesmlouvavá trenérská tvrdost?
„Ještě jedno kolečko!“
Běží… Vždyť ho tak hezky povzbuzovala, když byl malý a běhával kolem koupaliště. Dokonce ho v horách někdy i nosila, když si stěžoval na bolavé nožičky. Ji teď nohy bolí taky, a jak, ovšem syn se stále tváří nespokojeně a nevypadá, že by ji byl ochoten poponést.
Marie znervózní.
„Ještě jednou, a v tempu!“
Syn se dívá pochybovačně na hodinky. Nasazuje falešně optimistický úsměv.
„Neboj, limit splníš, to dáš.“
Nedám, myslíš si totéž co já – nemůžu to uběhnout, v životě jsem neběžela žádný závod, nikdy jsem neuběhla pět kilometrů, protestuje v duchu Marie.
„V čem může být chyba… hele, mami, a neměla by sis koupit běžecký boty? Tyhle pravěký botasky jsou prostě hrozný, musí tě v nich hrozně bolet achillovka.“
„Bolí, bolí,“ přitakává lstivě Marie.
„No tak si kup nějaké pořádné, víš co, brácha ti pomůže, má zítra čas, zajde s tebou do obchodu, co říkáš?“
Co teď?
„Výborný nápad, jasně, koupím, díky za radu, snad mi to pomůže.“
Jak je chytrý, synáček, pomyslela si zoufale.
No vlastně aby nebyl chytrý, vždyť je přece po ní.
Marie je zase v poklusu. Připadá si hodně nedůstojně. Pohybuje se totiž po chodníku frekventované pražské ulice, kolem ní chodí letně vystrojení lidé a ona mezi nimi kličkuje.
Běží, sledována kritickými zraky syna Bosoběžce (je vyznavač přirozeného běhu naboso a pomáhá jí při výběru sportovních bot, ó, jaký paradox) a jeho známého Profiběžce.
Snaží se vzpomenout si, co říkala profesorka tělocviku o kladení nohou na podložku při sprintu…
„Tak co jí říkáš?“ obrací se syn na Profiběžce. Ten stojí se založenýma rukama před dveřmi svého specializovaného obchůdku pro vytrvalostní běžce.
„Není to tak hrozný, co?“ ocení ji Bosoběžec . (Díky, paní profesorko!)
„Ať se proběhne ještě jednou tam a zpátky,“ upřeně pozoruje její nohy Profiběžec.
„Tak utíkej, mami,“ zopakuje rozkaz syn.
Zdá se, že i on se cítí být za mne a můj výkon zodpovědný, uvědomí si Marie. On, odpovědný za mne? Ne, já za něj? Doprčic (do prdele), kdy se to přetočilo, vzteká se Marie. A proč o mně ti dva běhavci mluví, jako bych tu nebyla?
„Bolí mě kolena,“ pokouší se smlouvat a poukázat na svůj věk.
„Tak si protáhni šlachy,“ rozesměje se nepřekvapeně Profiběžec a předvede několik cviků svýma šlachovitýma nohama.
Tady se soucitu asi nedočká, Marie spolkne pocit ukřivděného nepochopenía znovu se rozběhne. On mi tykal, uvědomí si se zpožděním. Moment – vždyť je o dobrých třicet let mladší než já?! Co si to dovoluje?
„Jo, to je ono!“ volá nadšeně syn. „Jo, to je ono, to ti sedne, “ chválí Profiběžec.
No páni! Důstojným poklusem probíhá kolem svých hodnotitelů… a najednou jí tykání nevadí, vždyť to vlastně znamená, že profesionální běžec ji zařadil do okruhu vyvolených, tj. Běžců.
„Tak, teď teoretická příprava.“ Synové se tváří trenérsky a přísně.
Syn Bosoběžec: „Mami, zakreslil jsem ti do téhle mapky několik pětikilometrových běžeckých okruhů v blízkosti bydliště. Na těch budeš samostatně trénovat.“
Ehm.
Syn Maratonec také vytahuje jakési nákresy: „Hele, mami, tohle je trasa závodu. Barevně jsem ti rozlišil jednotlivé kilometry. No a tady máš připsané časy, za jak dlouho bys měla být v kontrolních bodech. Předpokládám, že budeš mít celkový čas 35 minut.“
„Kolik je limit?“ ptá se Marie zděšeně. Toho se nejvíc obává, že všichni už budou v cíli, teprve pak se přibelhá ona.
Překvapí pořadatele při rozebírání cílové brány, bude jim ukazovat svoje operovaná kolena a vyhřezlou ploténku, ale soucitu a uznání pořadí se stejně nedomůže.
Nikdo ji nebude poslouchat, stejně jako její námitky celou dobu nebere na vědomí Maratonec. Jistě, Maratonec je zvyklý na leccos, běžci jsou sžití s bolestí, užívají si ji jako drogu.
Marie si vzpomene na článek o únavových zlomeninách běžců, vytrhávání nehtů na palcích u nohou před závody (o tom psali v časopise Run, který měla za domácí úkol před dnešní schůzkou přečíst, asi aby získala lásku k běhu a uznala jeho prospěšnost pro zdraví), pochopí nesmyslnost dovolávání se úlev a zpětně docení synovu péči o její achillovky.
„45 minut, ale ty to doběhneš za 35, propočetl jsem ti to, “ nesmlouvavě se na ni podívá syn.
„Tak zítra další trénink, jo? Budu trénovat ve Stromovce, zaběháme si spolu, konečně budeš mít pořádný trénink v pořádných botách,“ pokračuje odlehčeně Maratonec.
„Ale já tě budu zdržovat, nezatrénuješ si, já bych si radši zaběhala sama, vždyť teď mám ty okruhy a rozpisy,“ pokouší se ostýchavě smlouvat Marie.
„Jednou to vydržím, neboj, potřebuju si trochu odpočinout,“ ubere jí další kousek sebevědomí syn.
„Tak zítra ve Stromovce, jo?“ uzavře nekompromisně debatu. Nezbývá jí nic jiného. Tak zítra ve Stromovce.
Stromovka. Marie kluše po cestičce a je jí čím dál hůř. Potkává vystajlované cizí běžce, dívají se na ni útrpně.
Ano, pravda, oni běží rychleji, ano, jistě, ona má na sobě staré plandavé tepláky a hrozné tričko, v kterém doma uklízí, no ale v takovém marťanském přiléhavém oděvu, co mají na sobě oni, by vypadala… a vůbec, v Marii se všechno bouří, na oděvu při sportu přece nezáleží!
A proč se jí radši nedívají na nohy? Takové běžecké boty, jako má ona, jen tak nikdo nemá. Jen na botách záleží, koukejte!
Pokouší se běžet hrdě a zvedat vysoko nohy, výrazem ve tváři neverbálně sděluje – těm, kteří by si náhodou nevšimli jejích bot – mládeži, mít moje zkušenosti, taky víte, že důležitá je životní moudrost, ne vzhled.
Ale kde je Maratonec, měl by ji vidět, dokud ještě běží zlehka, dlouho už to nevydrží. Maratonec nikde, zato se na konci cestičky objevuje ladná postava jeho Běžkyně.
„Ahoj, Marie, dneska s tebou poběžím já M. potřebuje pořádně trénovat, tak mě posílá místo sebe. Já budu dneska jen tak odpočinkově vyklusávat, tak to můžeme běžet spolu, ne? Dáme si pět deset kilometrů, co říkáš?“ usmívá se jako vždy mile Běžkyně.
Marie hořce polkne. Maratonec potřebuje trénovat? Syn už na mě nemá nervy, ach, to jsem dopadla, lítost jí svírá hrdlo. A ti mladí si mě předávají jak nesvéprávný balíček, oh…
A cože to Běžkyně říkala? Deset kilometrů, proboha! Hrůza jí stiskne dýchací cesty ještě víc než lítost.
Ach, jak musely být krásné doby, kdy syn ctil svou matku, kdy matky učily partnerky svých synů, jak správně vařit…
„Tak jdeme na to?“ rozběhne se Běžkyně a Marii se ztrácí proud myšlenek i dech.
Jen vydržet, říká si pro sebe. Musím mluvit nahlas, vzpomíná si na Maratoncovo první přikázání.
„To byl dobrý nápad, že jste mi dali ten běh, nejlepší dárek, co jsem dostala,“ supí.
„Vážně? No to jsem ráda,“ usmívá se Běžkyně a ladně tančí po cestičce.
Taktně se snaží zpomalovat krok, aby jí Marie stačila.
„Jo, mě běhání hrozně baví,“ vymýšlí si Marie.
„No to je skvělé!“ rozzáří se Běžkyně. „Chtěli jsme ti dát nějaký zážitek, prostě něco, aby sis to opravdu užila. Víš co, napadlo nás taky, že ti přijdeme na ten závod fandit. Sice běžíme ve stejný den maraton někde na Moravě, ale to je jedno, my to stihneme, ty běžíš až večer, viď?“ pokračuje v rytmu běhu.
Marie zkoprní. Fandit? To jako že ti dva uvidí, jak ona se plouží dávno po limitu do cíle??? Proboha, co si o ní pomyslí? Co teď? Jak odmítnout?
„To jste hodní,“ vyrazí ze sebe za použití posledního zbytku dechu.
„Proč hodní? Vždyť ty nás přece taky chodíš na závody povzbuzovat, tak ti to alespoň můžeme vrátit, ne?“
Marie se rozesmála. Docela upřímně. Živě jí totiž naskočil obraz budoucích událostí, jak se ona hroutí kilometr před cílem, jak její dva nadšení fanoušci zoufale vbíhají na trať, vyrábějí improvizovaná nosítka, nakládají zničenou matku a i s břemenem probíhají cílem. V časovém limitu pochopitelně, vždyť jsou trénovaní.
To jediné by mi asi pomohlo, napadá ji, kdepak volání Přidej! Ale mlčí, protože… protože Běžkyně je moc fajn.
Jak jinak, muži si přece vybírají partnerky podobné svým matkám, ne?
Večer Marie znovu zadumaně kouká na papír. Mami, přihlásili jsme tě… Jo, přihlásili, chtěli jste mi dát zážitek. A přijdete mi fandit.
Marie si představí samu sebe, jak poprvé v životě běží pět kilometrů, ne poklidně někde v tichu a samotě lesa, ale v zoufalé snaze stihnout limit, v pražských ulicích plných přihlížejících lidí – někde mezi nimi stojí taky Maratonec a Běžkyně, dychtivě sledují pohyb ručiček na hodinkách…
Výsledný čas bude nutno sdělit i Bosoběžci. Eh.
Představila si svoje bolavá kolena. Záda. Netrénované tělo. Zážitek to teda fakt bude, to se dětem určitě podařilo. Nikde není psáno, že pozitivní, ale určitě silný.
Jenže děti nemůže zklamat. A sebe taky ne. Musí přece být pro svoje děti životní PŘÍKLAD.
Až jim bude padesát, budou stejní jako ona. Až budou mít v padesáti chuť jen si lehnout na gauč a čekat na důchod, tak si určitě vzpomenou na svou stařičkou věchýtkovitou matičku a řeknou si: Ne!!! Nemůžeme polehávat, když máme tak sportovní předky. Vyskočí, natáhnou na sebe dres…
Marie to prostě MUSÍ zvládnout. Pět kilometrů za 35 minut. Ale vlastně proč ne. Má ještě dva měsíce a skvělé trenéry, byť už trochu psychicky vyčerpané, to DÁ.
Den závodu, chvíle před startem.
Staroměstské náměstí.
Dav sportovních silných žen.
Slabá Marie ve svém retrooblečku stojí někde uprostřed.
Do zástupu diváků u cíle přikulhávají rovnou z dvaačtyřicetikilometrového běhu Maratonec a Běžkyně, bolí je nohy, na puchýřích stěží stojí, ale přesto se chystají fandit.
Drama vrcholí, ozývá se startovní výstřel…
…hádanka pro čtenáře: Bude Marie po startovacím výstřelu ušlapána, nebo ne? (Řešení naleznete v Epilogu).
Epilog
Marie, Maratonec, Běžkyně a Bosoběžec sedí u jednoho stolu, popíjejí kávu, pojídají dorty.
„Tak co jste říkali mému výkonu, pět kilometrů za třicet minut?“ říká rádoby ledabyle Marie.
„No, mohlo to být lepší,“ míní Bosoběžec.
„Ale tak jo, pod pětatřicet to bylo,“ zastane se matky Maratonec.
„Celkově mezi všemi ženami to byl nadprůměrný výkon! A v mé věkové kategorii skvělý!!!“ odhodí Marie veškerou přetvářku. Zoufale touží po uznání, ale asi marně. Její fyzické výkony syny zřejmě neohromí. Možná by mohli ocenit alespoň její literární talent.
„A co moje běžecká povídka Padesát, jak se vám líbila?“ Marie se usměje – svým spisovatelským nadáním si je totiž jistá – a natáhne se po dalším kousku dortu.
„Ne!“ vykřikne Maratonec tak naléhavě, až jeho rodička vprostřed pohybu strne.
„Ztloustneš,“ vezme zkoprnělé matce zákusek z ruky. „Příští sobotu běžíš přece další závod, jsem zvědav, jaký budeš mít s touhle váhou čas.“
Podívá se na užaslou Marii a pokračuje: „V té povídce sis řekla o tvrdého trenéra, ne? Máš ho mít,“ zhodnotí krátce literární dílko Padesát, svoji roli v něm a zřejmě s pocitem Pomsta je sladká se zakousne do matčiny sladké porce.
Ono to tím závodem neskončilo? Budu běhat dál? Ale to je – vlastně fajn, někde během tréninku, závodu či bůhvíkdy se cosi změnilo, vždyť mě běhání BAVÍ, uvědomí si s úžasem ještě ustrnulá Marie.
„Jo, já už to dílko taky četl,“ naváže na bratra Bosoběžec, „vpisuju ti do toho poznámky, mami.“
„Cože? Ty jí to rediguješ?“ už svou roli nevydrží Maratonec, Běžkyně se rozesměje.
„Ne, píšu literární kritiku,“ vážně pokračuje Bosoběžec, „přece stejně jako každý začínající běžec potřebuje svého trenéra, tak každý začínající autor potřebuje svého kritika.“
