Beep.
Beep.
Beep.
Budík mě vzbudil podle plánu a já se hned po vyčištění zubů podíval na hodinky, které mi každé ráno radí, jak dlouho a rychle mám běžet, abych dosáhl požadovaného času přesně v den, kdy se mám zúčastnit svého prvního závodu.
Beep, beep, dnes běh tempem 5,23 na kilometr, včera jsem si mohl odpočinout při 5,38.
Ne, nespoléhám se jen na nějaké hodinky (no, stály šest tisíc), ale koupil jsem si i tréninkový plán od e-trenéra, který je teď někde v Karibiku, ale pravidelně kontroluje, jak postupuji a konzultujeme spolu další postup po vytyčené cestě.
Mail od něj si přečtu až během snídaně, protože teď se musím soustředit, abych právě do prvního ranního jídla dodal všechny potřebné živiny, které mi doporučil můj výživový kouč.
Hned potom zkouknu na on-line předpovědi jak bude odpoledne, abych věděl, co na sebe. Třeba už vyzkouším ty nové boty, které mají nejlepší recenze na nejčtenějším sportovním serveru.
V práci se moc nesoustředím, protože mi právě přišly tři knížky, které jsem si objednal, abych se mohl motivovat i večer v posteli.
A také naťukávám do tabulek všechno, co dnes jím, abych věděl, jestli budu mít na odpolední trénink dost energie. Beep, beep, vypadá to dobře.
Hned po návratu domů zapínám Facebook, protože mne zajímá, jestli je lepší zavazovat si nejdříve levou nebo pravou botu. Ze čtyřiceti odpovědí mi vychází, že to asi bude jedno.
A vybíhám. Tedy – ještě beep (zapínám GPS na hodinkách), beep (zapínám běžeckou aplikaci v mobilu), beep (zapínám krokoměr na botě), beep (zapínám MP3 s písničkou, která zvítězila v hlasování o nejlepší běžecký song do sluchátek).
Ale teď už opravdu běžím.
Beep – telefon hlásí, že jsem moc pomalý.
Beep – teď zase moc rychlý.
Beep – mám teď podle e-mapy běžet doleva, tak jako před týdnem při ukládání trasy.
Beep – dělám si jednu selfie a hned ji odesílám na Facebook.
Beep – fotím ještě kačeny na rybníku – ta fotka bude mít určitě spoustu lajků!
Beep. Konec tréninku.
Beep – minuta na vydýchání.
Beep – nová aplikace mi začíná ukazovat, jak se správně protáhnout.
Beep – telefon mi hlásí, co si mám dát hned po tréninku k jídlu.
A doma teprve začíná ta pravá dřina. Beep, beep – všechna data stažena do počítače!
Beep – pojmenujte dnešní trénink.
Beep – jste na 14% celosvětové challenge, která končí už za tři týdny! Musím si příště přidat.
Sakra, jak to, že z každého přístroje mám jinou délku běhu?
Někde se to liší i o 300 metrů! Já se v tom nevyznám!
Sdílím všechno na Facebooku a vidím, že i ostatní jsou z toho nešťastní. Asi budu muset koupit nějaké lepší hodinky.
“Miláčku, jdeš už?”
“Počkej, ještě musím na blog napsat o těch kačenách a hned jsem u Tebe. Myslíš, že ten dnešní čas jsem mohl překonat?”
“Nevím, pojď už, mně se stejně líbí, jak smrdíš jako kozel, když se vrátíš.”
“Aha, koupel a automasáž podle plánu a pak přijdu. Klidně jdi spát. Byla jsi dneska taky běhat?”
“Ne, byla jsem si koupit novou noční košilku. Chceš ji vidět?”
Beep. Odesláno.
“Už jdu.”
“Pojď ke mně.”
“Počkej, musím se vyspat na zítřejší trénink… Uhmmm… A co regenerace?…
Mám tady novou knížku… Áááách….”
A co dál?
Píííííp.
Píííííp, píííííp.
Píííííp.
Autorem článku je Miroslav Kronika, rekreační sportovec (běhání, kolo, triatlony, běh na lyžích a mnoho dalších), působí v Hradci Králové a nabízí pomoc a konzultace především v oblasti sportu. Více na KlubStart.cz
