Vždy, když se cítím nevýslovně nešťastná, zaručeně mi pomůže cvičení, píše na blogu the Guardian Bella Mackie. Spíš než antidepresiva, terapie nebo krabice koblih, mi pomůže pohyb – tak proč to tolik lidí nikdy ani nezkusí? V průzkumu veřejného mínění, který uspořádala British Heart Foundation, se každý sedmý Brit přiznal, že během posledních deseti let neprovozoval vůbec žádnou sportovní aktivitu.
Důvody, které uváděli, se pohybovaly od lenosti po špatné počasí, někteří dokonce tvrdili, že cvičení a sport je pro ně příliš nudný, než aby o něm vůbec uvažovali. Ještě před pár lety bych se do téhle kategorii s chutí přidala. Kolektivní hry jsem při tělocviku ve škole trávila u postranní čáry, nebo jsem se ochomýtala vzadu v tělocvičně a zoufale doufala, že budu omluvena. Kapitáni si mě při fotbalu vybírali vždycky jako poslední a já jim to nemám ani v nejmenším za zlé.
Ve chvíli, kdy jsem se zbavila povinné školní docházky, letěly moje zatracené tenisky do kouta a já vplula do dospělého života sedavé blaženosti. Abych lenost ještě přiživila, udělala jsem si řidičák a vůbec mi nepřišlo hloupé jezdit autem do večerky na rohu – dvě minuty chůze od baráku. Za dvanáct let moje tělo vyvíjelo největší zátěž, když jsem stláskala na posezení dvanáct koblih (což jsem s přehledem zvládla).
Před pár lety jsem si ale prošla hodně špatným obdobím rozvodu, nemoci a bolestné ztráty milovaného člověka. Zhroutit se na gauč ničemu nepomáhalo, a tak jsem se po jednom obzvlášť mizerném dni šourala patnáct minut kolem bloku.
Nemůžu předstírat, že se ve mně v ten okamžik něco najednou od základů změnilo, když jsem se ten den kolíbala postranními uličkami, vím však, že další den jsem vyrazila znovu. A další zase. Začala jsem si stanovovat malé cíle – uběhnout pět kilometrů pod třicet minut, týden vydržet chodit každý den do práce pěšky, pokusit se udělat deset kliků za sebou.
V zatuchlé atmosféře zoufalství jsem si nic z toho nijak zvlášť neužívala. Žádné cvičení ani sport, které jsem se snažila provozovat, mi rozhodně nijak zvlášť nešly a nebudu se tvářit, že jsem věřila, že bude se svým malým experimentem pokračovat nějakou delší dobu. Jenže přesně to se stalo. I když čert na koze rajtoval, poslední dva roky jsem se každý den nějak systematicky hýbala.
Občas je to rychlá procházka se psem, když se vrátím z práce. Jindy je to dvanáctikilometrový běh v sobotu ráno. Nejčastěji je to místní posilovna během pauzy na oběd. Ráno dělám při čistění zubů dřepy a výpady, a když je teplo, plácám v místní bazénu svou trapnou čubičku, zatímco kolem mě kloužou vodou puberťáci precizním motýlkem. V zimě cvičím podle dévédéčka a představuji si, že jsem Jane Fonda. Stalo se ze mě přesně to, co jsem nesnášela.
To nejdůležitější, co jsem si z toho všeho pocení odnesla, je zjištění, v kolika směrech cvičení lidem pomáhá. Některým slouží jako nástroj v boji se zdravotními obtížemi – s tlakem nebo nadváhou. Jiní jím odbourávají stres po náročném dni v práci. Moje maminka dělá jógu, protože jí pomáhá doplňovat energii, kolega zvedá činky, aby si připadal silnější, a kamarád boxuje, protože je naštvaný a tohle mu pomáhá držet vztek na uzdě.
Znám lidi, co jezdí na kole, protože se tak rychleji dostanou, kam potřebují, a jiné, co plavou, protože pak líp spí. Já cvičím kvůli hlavě. Být ve formě mi vždycky znělo jako vyprázdněná fráze (a pořád mě z chození do schodů bolí stehna), ale běhání mi pomohlo potlačit úzkost, která mi svírala hlavu. Když si přijdu nesnesitelně smutná, vím, že když si obuju kecky, ta mlha, kterou si kolem sebe představuji, se zvedne.
Mám hodně daleko do veselého kultovního vzoru z Instagramu. Nebudu vám tu kázat, jak jóga vyživí vaše vnitřní dítě, nebo jak vám konzistentní běhání propůjčí záři, která bude vidět až ze Shetland. Nepiju proteinové koktejly, ani nezdolávám maratonské nebo ironmanské vzdálenosti. Ale vždycky se vykopu ven, i když lítají blesky a je tma nebo mám kocovinu nebo je mi smutno. A budu to dělat dál, protože to nebyly antidepresiva, psychoterapie nebo dokonce krabice s dvanácti koblihami spořádanými na gauči, co mě za těch smutných časů dokázalo držet v dobré náladě – byl to sport.
V ledna, v měsíci, kdy pomalu nemůžete otevřít noviny nebo zapnout televizi, aniž by se na vás valila absurdní detoxy a sportovní předsevzetí, se vám nemusí z gauče chtít zrovna dvakrát zvedat. Tváří v tvář takové hromadě blazeované blbosti vám to ani nebudu mít za zlé. Když ale tohle úmorné období skončí, zamyslete se pořádně nad tím, jestli není ve vašem životě něco, s čím vám válení se na gauči prostě nepomůže. Protože nějaký sport by to mohl zvládnout.
