Snad už najíždím na normální maratónský rytmus a tak bylo třeba rozhodnout, kam první červnový víkend. Nabízela se akce u nás – Silva Nortica Run.

Zúčastnil jsem se všech tří dosavadních ročníků. Z nultého jsem byl nadšený – přeshraniční běh, solidní organizace, závěr v luxusním objektu v centru Nových Hradů, kde byl i menší raut. Následující ročník se už běžel pouze na rakouské straně a po akci se posedělo v areálu hraničního přechodu Pyrhabruck, kde bylo celé zázemí závodu.

Trasa loňského ročníku vedla opět jen po rakouském území a závěr akce vyšuměl do ztracena. Při pohledu na letošní propozice jsem měl neodbytný pocit, že paní (slečna) ředitelka závodu mě (a ostatní běžce) má za idiota. Běžet se mělo pouze na české straně hranice a nejnižší startovné na maratón bylo stanoveno na 600 korun.

Na Silvu Norticu ne

Ne, že by výše startovného rozhodovala o mé účasti na závodech, ale šest stovek za obyčejný pouťák někde na vesnici je přece jenom trochu moc. Poslední kapkou byl rozhovor zveřejněný na internetu, kde dotyčná rozjásaně běžeckému národu oznamovala, za co se jí podařilo prošustrovat milionovou dotaci z Evropské unie. Chápu, že ultramaratónci se na tuto akci mohou dívat jinak, ale pro ně se pořádá do roka jen pár závodů. Takže Silva letos ne. (A to se ještě po závodě ukázalo, že vlastně trať maratónu nebyla změřena.)

Z Prahy je to paráda

Náhradní volba byla jednoduchá – Europamarathon v německém Görlitzu (a polském Zgorzelci). Už jsem tady běžel dvakrát a věděl jsem, do čeho jdu. Maratón, který se běží na území dvou států, pohostinné historické město a německá organizace.

Přihlašování (přes internet nebo poštou) má svoji zvláštnost – při platbě startovného bankovním převodem zaslat ještě doklad o zaplacení. To je ale drobnost a navíc je možné přihlásit se až na místě. Vlakem je to z Prahy paráda, něco přes dvě hodiny do Drážďan a další hodinu do Görlitzu. Rovněž s ubytováním ve městě není problém a navíc pořadatel ještě jako za starých časů umožňuje přespání ve vlastním spacáku v tělocvičně.

Dokonalý pensiónek

Na místo jsem přijel v sobotu odpoledne. Nocleh jsem měl objednaný v malém penzionu pár minut od centra. Byly tam jen dva pokoje, tak samozřejmě neexistuje něco jako recepce. Při příjezdu je třeba kontaktovat majitele. Na číslo uvedené ve voucheru jsem se dovolal, ale vlastní rozhovor byl dost komický – na jedné straně němčina na druhé lámaná angličtina prokládaná češtinou.

No, domluvili jsme se. Penziónek byl dokonalý – všechno nové, perfektně uklizené, k vybavení pokoje patřila kuchyňka, další větší (a zásobená kávou, čajem a dalšími drobnostmi) byla společná. Při ubytovávání jsem si nemohl nevzpomenout, jak jsem si při mé první účasti před šesti lety objednal nocleh v úplně jiném městě a pak jsem si narychlo kupoval spacák a byl jsem vděčný za tělocvičnu.

Po ubytování jsem si zašel pro obálku s číslem, případně s čipem, ale ten mám vlastní. Byla to otázka chvilky. Tentokrát to nebylo přímo ve středověkém Augustum-Annen-Gymnasium (na štítě má znak českého lva!), ale v tělocvičně, která ke škole patří. Kromě vlastní registrace tam byl akorát jeden stánek se sportovním zbožím, více jich pak bylo v den závodu v prostoru startu a cíle.

Bramborový dům

Pak ještě letmá prohlídka města a pořádná večeře. „Nudelparty“ jsem vynechal a zamířil do hospůdky se sympatickým názvem „Görlitzer Kartoffelhaus“ a hlavně s nabídkou chřestu na jídelním lístku. Je zrovna jeho sezóna (i když někdy mi připadá, že v Německu je sezóna chřestu po celý rok) a to jsem si nemohl nechat ujít. K tomu ještě pár oblíbených pšeničných piv a byl jsem připraven na maratón.

Ráno nebylo třeba spěchat, start byl o půl desáté, mohl jsem se válet v posteli skoro do devíti. Šatny (a také úschovna, sprchy, kancelář závodu a nevím, co ještě) byly opět tam, kde byla včera prezentace. Start (a cíl) pár metrů odsud na Elisabethstrasse, což je sympatické místo v centru města stíněné stromy a dost velké na to aby se sem vešlo zázemí závodu (včetně záchodů, sanitek, hasičů, policie nebo kapely bubeníků) a rovněž tak důležité instituce jako stánky s pivem a klobásami (ale i se zmrzlinou a dalšími dobrotami).

Na prdel od Jany

Před startem jsem se potkal s Waclawem Czuchwickým, polským běžcem, který bývá hostem i na maratonech u nás a který za každého počasí běhá v dlouhých kalhotách. Také se ke mně hlásil běžec z Čech (podle výsledkovky snad Vláďa Dlouhý) a hlavně jsem se pozdravil s Janou Víchovou. To je v posledních dvou, třech letech moje pravidelná soupeřka. Průběh našeho duelu často vypadá tak, že Jana začne zbytečně rychle a já ji v posledních kilometrech předběhnu. Ale někdy také nepředběhnu a dostanu na prdel – jako vloni na Baroku a také dneska, kdy mi dala 8 minut.

Start proběhl v klidu, nebyly nás ani dvě stovky. Za značkou prvního kilometru jsme vbíhali na most přes hraniční řeku – Lužickou Nisu. Za mostem nás v Polsku uvítala havířská kapela, následoval asi kilometr městem a pak kvalitní silnice mezi poli a loukami. Otočka byla za 7. kilometrem a za 13. jsme se (celkem logicky) vrátili do Německa.

Neběžel se jenom maratón, ale také půlka, desítka, pětka, závodilo se na inlajnech i na koloběžkách, svoji soutěž měli i vozíčkáři (které vždy obdivuji, jakou na těch svých formulích vyvinou úžasnou rychlost!) a také se provozoval nordic walking.

Vešly se i závody dětí. Starty jednotlivých disciplín probíhaly od devíti do čtvrt na jedenáct, jejich start a cíl byl na jednom místě. V centru města to proto někdy vypadalo dost divoce, ale pořadatelé měli všechno pod kontrolou a nevím, že by došlo k nějaké kolizi.

U Poláků na vodě

Po městě jsme se pořádně proběhli, vybíhali jsme z něj po ukázce socialistického sídliště někde na 20. kilometru. Ještě kousek a přišel pohled, kterého jsem se při své zdejší první účasti dost zděsil – Landeskrone, zalesněný kopec s hradem, dominanta kraje. Myslel jsem totiž, že se poběží na jeho vrchol.

Teď už jsem věděl, že jej budeme z uctivé vzdálenosti obíhat. I přesto je profil trasy náročný. V propozicích to zamlžili slovem „welliges“. Do kopce a z kopce se běží většinu trasy, poslední větší vlna je po 39. kilometru, ale pak byly stejně ještě další dvě. Naštěstí letos vyšlo počasí, bylo okolo 15 – 18 stupňů, pod mrakem, mírný vítr, sem tam pár kapek.

Proto ani nevadily trochu nezvykle zásobené občerstvovačky – na polské straně jenom voda, na německé navíc kola, mátový čaj, banány a snad nějaké další ovoce. Zato byly každé dva nebo tři kilometry. S orientací vše v pohodě, šipky a hlavně na každém, jen trochu kritickém místě, pořadatelé znalí věci. Označený byl každý kilometr.

Cíl ve městě na Elisabethstrasse, obligátní medaile (ovšem šeredná, nějaké umělé sklo, nebo co, s vyrytým logem a ročníkem závodu), něco k pití, kdo chtěl, mohl na masáž nebo pod sprchu. Já jsem si vyzvedl svůj báglík a odkráčel na penzion dát se do pořádku. Za necelou půlhodinu po proběhnutí cílem jsem si už osprchovaný lebedil v posteli, to se vždy nepodaří!

Ahoj ve Zhořelci

Dlouho jsem to nevydržel a vyrazil jsem zpět, abych ještě viděl poslední vyhlašování vítězů, případně potkal někoho známého. Už jsem ale nezastihl nikoho, chvilku jsem poseděl u piva, podíval se na poslední dobíhající maratónce a tím pro mě letošní ročník skončil.

Následovalo vyplavení katabolitů z unavených svalů formou několikahodinové procházky po městě. Byl jsem tady už potřetí, ale určitě jsem všechno ještě nestačil vidět. V Görlitzu žije skoro 60 tisíc lidí, kdysi ještě o několik desítek tisíc více. Polský Zgorzelec má něco přes 30 tisíc obyvatel.

Oblast Zhořelecka byla ve středověku vedlejší zemí Koruny české (ostatně nejmladší syn Karla IV. – Jan, měl predikát „Zhořelecký“ a také levou polovinu současného městského znaku tvoří stříbrný dvouocasý český lev v červeném poli) a památky z této doby tady pořád jsou.

Druhá světová válka se městu vyhnula a tak zůstalo zachováno jak historické jádro, tak širší centrum se zástavbou poctivých měšťanských domů z konce 19. století. Dá se obdivovat množství sakrálních památek nejrůznějších slohů (v první řadě „Hauptstadtpfa­rrkirche“ sv. Petra a Pavla), historická náměstí – „markty“ s krásně renovovanými domy, stará radnice, zbytky opevnění, nejrůznější věže a úzké uličky, a jako rarita – synagoga, což je v Německu dost neobvyklý jev.

Efektní je pohled na město ze Staroměstského mostu. Novější stavební slohy zastupuje třeba secesní budova nádraží nebo obchodní dům postavený ještě před 1. světovou válkou. Technické stavby například skoro půlkilometrový železniční viadukt z poloviny 19. století. A ještě tady je městský park s kamenem vyznačujícím 15. poledník, který městem prochází a rozsáhlý hřbitov s prastarými náhrobky a městské divadlo a přírodovědecké muzeum a

Takže někdy příště ahoj na Europamarathonu ve Zhořelci!

Foto na Facebooku – Florian Gaertner

Web pořadatele

Autorem příspěvku je Petr Hrček, trvale žije v Brandýse nad Labem, je vojákem z povolání a jeho vášní je maratonská turistika. Absolvoval již více než 330 maratonů!